Slzy mezi zdmi: Příběh o tom, jak těžké je být dobrou dcerou

„Už to prostě nevydržím, mami! Každý den je to stejné – uklidit, uvařit, všechno musí být podle tebe. Říkala jsi, že mám vést tuhle domácnost, ale nikdy ti to není dost dobré!“ křičím a hlas se mi třese. Stojím uprostřed kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírám utěrku. Maminka stojí naproti mně, ruce založené na prsou, v očích ledový klid.

„Kdybys byla trochu pečlivější, nemusela bych ti to pořád připomínat,“ odpoví klidně, ale v jejím hlase slyším výčitku, která mě bodá do srdce. „Já jsem v tvém věku zvládala mnohem víc.“

V tu chvíli mám chuť všechno pustit na zem a utéct. Ale zůstávám. Jako vždycky. Protože jsem se naučila, že útěk nic neřeší. Že maminka bude stejně stát za dveřmi mého pokoje a šeptat: „Jsi nevděčná. Všechno dělám pro tebe.“

Jmenuji se Lucie Novotná a je mi osmadvacet let. Vyrůstala jsem v Praze, kde se láska měřila známkami na vysvědčení a tím, jak rovně jsou složené ručníky ve skříni. Můj táta odešel, když mi bylo deset – prý už nemohl žít v tomhle tlaku. Já jsem zůstala. A snažila se být lepší než on.

Maminka byla vždycky přísná. Nikdy mě nepochválila za jedničku, jen se zeptala: „A proč jsi nedostala pochvalu od učitelky?“ Když jsem vyhrála okresní kolo olympiády z češtiny, řekla: „To je hezké, ale co matematika?“

Teď pracuji jako účetní v malé firmě na Smíchově. Každý den vstávám v šest, abych stihla všechno připravit – snídani pro maminku, oběd do krabičky, vyžehlit její halenky. Ona už nepracuje, má nemocné srdce a často si stěžuje na únavu. Ale když přijdu domů unavená z práce, čeká mě seznam úkolů: „Vynes odpadky, utři prach v obýváku, nezapomeň zalít kytky.“

Někdy mám pocit, že žiju ve vězení. V bytě, kde každý kout připomíná její pravidla. Když si dovolím něco udělat po svém – třeba pověsit záclony jinak než ona – okamžitě slyším: „Tohle není tvůj byt! Já tady vedu domácnost!“

Ale pak jsou chvíle, kdy ji slyším plakat za zavřenými dveřmi ložnice. Tehdy mám výčitky svědomí. Připomenu si všechny ty roky, kdy mě sama vychovávala. Kdy šetřila na mém oblečení, aby mi mohla koupit nový batoh do školy. Kdy mi v noci hladila vlasy, když jsem měla horečku.

Jednou večer sedíme u stolu a večeříme bramborovou kaši s řízkem. Maminka mlčí a já cítím napětí ve vzduchu.

„Mami… proč jsi na mě pořád tak přísná?“ zeptám se tiše.

Zvedne oči od talíře a chvíli mlčí. Pak řekne: „Protože chci, abys byla silná. Aby ses jednou nemusela spoléhat na nikoho jiného.“

„Ale já už nemůžu,“ zašeptám.

„Musíš,“ odpoví tvrdě.

Ten večer jdu spát s pocitem, že nikdy nebudu dost dobrá. Že i kdybych uklidila celý byt do posledního smítka, vždycky najde něco, co jsem udělala špatně.

Jednou přijdu domů později než obvykle – byla jsem s kolegyní Janou na kávě. Maminka sedí v kuchyni a čeká na mě.

„Kde jsi byla?“ ptá se ostře.

„S Janou z práce… Potřebovala jsem si trochu odpočinout.“

„Aha,“ řekne jen a já cítím její zklamání jako ledovou sprchu.

Další den najdu na stole lístek: „Nezapomeň koupit mléko a rohlíky. A nezapomeň, že rodina je důležitější než kamarádi.“

Někdy mám chuť sbalit si věci a odejít. Najít si malý byt někde na Žižkově a žít podle sebe. Ale pak si vzpomenu na maminku – jak sedí sama u stolu a čeká na mě. Jak by jí bylo bezemě.

Jednou večer přijde moje teta Alena na návštěvu. Sedíme u kávy a ona se na mě dlouze zadívá.

„Lucko, proč si nenajdeš vlastní bydlení? Jsi mladá…“

Maminka ji okamžitě přeruší: „Lucie ví, že mě potřebuje. A já potřebuju ji.“

Teta jen pokrčí rameny a já cítím slzy v očích.

Po jejím odchodu se pohádáme.

„Proč mi nedovolíš žít svůj život?“ křičím zoufale.

„Protože kdybys odešla, zůstanu sama!“ vykřikne maminka poprvé bez masky síly.

A tehdy pochopím – nejsme jen vězni jedna druhé, jsme i rukojmí vlastního strachu ze samoty.

Od té doby se snažím najít rovnováhu mezi tím být dobrou dcerou a žít svůj život. Někdy to jde lépe, někdy hůř. Ale už vím, že dokonalost neexistuje – ani v úklidu, ani v lásce.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být šťastná i tehdy, když nikdy nesplníte všechna očekávání svých rodičů? A kolik toho musíme obětovat pro rodinu – a kolik pro sebe?