Věnovala jsem důchod vaření pro syna a snachu. Teď nevím, jestli jsem udělala chybu.

„Petře, dneska jsem ti udělala svíčkovou, jak máš rád. Přijdeš na oběd?“ volám do telefonu a snažím se, aby můj hlas zněl vesele. Na druhém konci je chvíli ticho. Pak Petr odkašle: „Mami, dneska to asi nestihneme. Lucie má poradu a já musím ještě do práce.“ Srdce mi na okamžik poklesne, ale rychle se vzpamatuji: „To nevadí, zabalím vám to do krabiček. Stavíte se večer?“

Zavěsím a dívám se na stůl plný jídla. V kuchyni voní čerstvě upečený koláč, v troubě se ještě dopéká maso. Tři roky jsem v důchodu a každý den je stejný – vstanu brzy ráno, nakoupím na trhu čerstvou zeleninu, vymýšlím nové recepty, abych Petrovi a Lucii udělala radost. Moje dcera Klára bydlí v Brně a přijede jen občas, ale Petr s Lucií žijí tady v Praze, jen pár zastávek tramvají ode mě.

Když jsem ještě pracovala jako učitelka češtiny na základní škole, snila jsem o tom, jak si v důchodu konečně užiju rodinu. Můj manžel Milan zemřel před pěti lety na infarkt – od té doby je moje rodina všechno, co mám. Jenže teď mám pocit, že jsem jim spíš na obtíž.

Večer přijde Petr s Lucií. Jsou unavení, Lucie sotva pozdraví a hned si sedá ke stolu s mobilem v ruce. Petr si nandá trochu svíčkové, ale hned se omlouvá: „Mami, promiň, dneska toho moc nesním. Měli jsme oběd v práci.“ Lucie jen kývne: „Já taky nemám hlad.“

Sedím naproti nim a snažím se usmívat. „Tak aspoň koláč ochutnejte,“ nabízím jim talíř. Petr si vezme kousek, Lucie odmítne. „Mami, nemusíš pro nás pořád vařit,“ řekne najednou Petr tiše. „Vážně si toho vážíme, ale máme toho teď moc.“

Cítím, jak mi hoří tváře. V hlavě mi běží myšlenky – dělám něco špatně? Vždyť chci jen být s nimi. Když odejdou, zůstanu sedět v prázdné kuchyni. Všude kolem mě je ticho a vůně jídla, které nikdo nechce.

Další dny to zkouším jinak – místo velkých obědů upeču jen buchty nebo připravím polévku. Ale Petr s Lucií chodí čím dál méně. Jednou přijdu k nim neohlášeně s krabičkou jídla. Otevře mi Lucie: „Jé, paní Evo… ehm… my už máme večeři.“ Vidím za ní stůl plný sushi a pizzy z donášky.

„To nevadí,“ usměju se nuceně a podám jí krabičku. „Třeba si dáte zítra.“

Když odcházím domů, cítím se zbytečná. V tramvaji přemýšlím – kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem chtěla jen pomáhat. Vzpomenu si na maminku – ta taky pořád vařila a já jí to nikdy nevyčítala… nebo ano? Možná jsem byla stejná jako teď Petr.

Jednoho dne mi volá Klára: „Mami, proč jsi tak smutná?“ Rozpláču se jí do telefonu: „Já už nevím, co mám dělat. Petr s Lucií o mě nestojí.“ Klára mě uklidňuje: „Mami, oni tě mají rádi. Jen mají svůj život. Zkus myslet víc na sebe.“

Ale jak? Celý život jsem byla pro druhé – pro děti, pro žáky ve škole, pro Milana… Teď mám najednou myslet na sebe? Co to vůbec znamená?

Začnu chodit na procházky do Stromovky. Jednou tam potkám sousedku paní Novotnou: „Evo, pojďte s námi do klubu seniorů! Hrajeme tam karty a občas i zpíváme.“ Nejprve odmítám – co bych tam dělala? Ale nakonec souhlasím.

V klubu je veselo. Povídáme si o vnoučatech, o starých časech i o tom, jak nás děti někdy nechápou. Najednou nejsem sama – zjistím, že nejsem jediná máma, která má pocit zbytečnosti.

Jednoho dne mi Petr volá: „Mami, můžeme přijít na oběd?“ Srdce mi poskočí radostí. Uvařím jejich oblíbené kuře na paprice a připravím domácí knedlíky. Když přijdou, jsou uvolněnější než dřív. Povídáme si o všem možném – o práci, o dovolené i o tom, jak jim chybí Milan.

Na konci oběda mi Petr řekne: „Mami, promiň za ty poslední týdny. Víme, že to s námi myslíš dobře. Jen jsme potřebovali trochu prostoru.“ Lucie se přidá: „Vaše jídlo je skvělé… jen jsme chtěli mít taky čas sami pro sebe.“

Chvíli je ticho. Pak se usměju: „Já to chápu. A víte co? Příště přijdu já k vám na večeři!“ Všichni se rozesmějeme.

Doma večer přemýšlím – možná jsem opravdu byla moc vtíravá. Možná je čas začít žít i pro sebe… Ale proč je tak těžké přestat být mámou na plný úvazek? Máme vůbec právo čekat od dětí vděčnost za všechno, co jsme pro ně udělali? Co myslíte vy?