Až dostaneš důchod, zůstanu s tebou: Příběh o rodinných slibech a zklamáních

„Až dostaneš důchod, babi, tak s tebou zůstanu,“ řekl mi můj vnuk Matěj, když jsme spolu seděli na lavičce u velkého kopce za naším panelákem. Děti kolem nás jezdily na bobech a smály se, ale mně v tu chvíli úsměv zamrzl na rtech. Ta věta mi projela srdcem jako nůž. Byla jsem pro něj jenom důchod? Jenom peníze?

Celý život jsem žila pro rodinu. Vždycky jsem byla ta, která vařila, prala, běhala po úřadech, když byl problém. Můj syn Petr se rozvedl, když bylo Matějovi pět. Jeho matka, Jana, odešla za jiným a Petr zůstal sám. Přestěhovali se ke mně do dvoupokojového bytu v Brně-Žabovřeskách. Najednou jsem měla doma dvě generace mužů – jednoho zlomeného a jednoho zmateného.

„Mami, já to nezvládám,“ říkal mi Petr často večer v kuchyni, když Matěj už spal. „Nevím, jak mu vysvětlit, že máma už nepřijde.“

„Musíš být silný kvůli němu,“ odpovídala jsem a hladila ho po ruce. „Já ti pomůžu.“

A tak jsem pomáhala. Každé ráno jsem Matěje vodila do školky, vařila mu oblíbené palačinky a četla pohádky před spaním. Petr chodil do práce a domů se vracel unavený a podrážděný. Často jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo zapomněl koupit mléko, kdo neuklidil boty v předsíni.

Jednou v noci jsem slyšela Matěje plakat. Seděla jsem u jeho postele a on mezi vzlyky šeptal: „Proč mě máma nechce?“

„To není pravda, zlatíčko,“ utěšovala jsem ho. „Má tě ráda, jen teď nemůže být s námi.“ Lhala jsem? Možná. Ale co jiného jsem mohla říct?

Roky plynuly. Matěj vyrostl v chytrého kluka, ale začal být odtažitý. Ve škole měl problémy s chováním, učitelky si stěžovaly. Petr byl stále víc uzavřený do sebe. Já jsem byla ta, která všechno držela pohromadě.

Když Matějovi bylo patnáct, začal chodit s partou kluků ze sídliště. Často se vracel pozdě domů, někdy i opilý. Jednou v noci jsem ho našla na schodech před domem – zvracel a brečel.

„Co se děje?“ ptala jsem se zoufale.

„Nikdo mě nechce,“ zamumlal.

Objala jsem ho a cítila jeho třesoucí se tělo. Byla jsem jediná, kdo mu zbyl.

Petr mezitím přišel o práci. Doma bylo dusno, peníze docházely. Začala jsem chodit uklízet k sousedům a prodávat domácí koláče na trhu. Nikdo mi nepoděkoval. Jen Matěj občas utrousil: „Aspoň něco děláš.“

Když mi bylo šedesát pět, začala jsem počítat dny do důchodu. Těšila jsem se na klid – na to, že si konečně přečtu knížky, které mi ležely roky na poličce. Ale místo toho přišel strach: Co bude dál? Budu pořád potřebná?

A pak přišel ten večer na kopci.

Matěj seděl vedle mě a díval se na děti kolem.

„Babi?“

„Ano?“

„Až dostaneš důchod… zůstanu s tebou.“

Byla to nabídka útěchy? Nebo vypočítavost? V jeho hlase nebylo cítit lásku, jen jakousi rezignaci.

Doma jsem o tom řekla Petrovi.

„Co jsi čekala?“ pokrčil rameny. „Všichni dneska myslí jen na peníze.“

„Ale já nechci být jen bankomat!“ vyhrkla jsem.

Petr mlčel a odešel do svého pokoje.

Začala jsem si všímat drobností – jak Matěj prohrabává mou kabelku, jak se ptá, kdy přijde důchod. Jednou mi dokonce zmizela tisícovka ze šuplíku. Když jsem se zeptala, jen pokrčil rameny: „Nevím.“

Cítila jsem se zrazená. Vždyť jsem pro ně obětovala celý život! Kde je vděk? Kde je láska?

Jednoho dne jsem potkala sousedku Alenu na chodbě.

„Vypadáš unaveně,“ řekla soucitně.

„Jsem,“ přiznala jsem. „Mám pocit, že už nejsem pro nikoho důležitá.“

Alena mě pozvala na kávu. Povídaly jsme si dlouho do noci o dětech, o životě, o tom, jak nás rodina někdy bere jako samozřejmost.

Začala jsem chodit častěji ven – do knihovny, na procházky s Alenou, na kurzy keramiky v kulturním domě. Pomalu jsem si uvědomovala, že můžu žít i pro sebe.

Jednoho večera přišel Matěj domů pozdě a našel mě u stolu s knihou.

„Co děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Čtu si,“ odpověděla jsem klidně.

„A večeře?“

„Je v lednici.“

Zůstal stát ve dveřích a chvíli mě pozoroval.

Možná poprvé pochopil, že nejsem jen služka nebo bankomat. Že mám svůj život.

Dnes je mi sedmdesát a stále žiju ve stejném bytě. Petr si našel novou práci a odstěhoval se do Ostravy. Matěj studuje vysokou školu v Praze a domů jezdí jen občas – většinou když potřebuje peníze nebo vyprat prádlo.

Někdy si říkám: Udělala jsem chybu? Měla jsem být tvrdší? Nebo je to prostě úděl matek a babiček v Česku – dávat a čekat málo zpět?

Co myslíte vy? Máme právo chtít od rodiny víc než jen povinnost? Nebo je láska opravdu jen o obětování?