Po smrti tchyně jsem zjistila, co si o mně doopravdy myslela: Příběh jedné snachy

„Tohle jsi zase spálila, Aleno?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako nůž. Stála jsem u sporáku, v ruce vařečku, a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Věra, stála za mnou s rukama v bok a její pohled byl neúprosný. „Marek má rád brambory na másle, ne na uhlí.“ Její syn, můj muž, seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Bylo to tak pokaždé. Třicet let jsem byla v jejím domě jen hostem, nikdy ne dcerou.

Poznali jsme se s Markem na vysoké škole v Plzni. On byl tichý, laskavý kluk z dobré rodiny. Já – holka z paneláku na Borech, rodiče rozvedení, matka zdravotní sestra na směny. Když mě Marek poprvé přivedl domů, paní Věra mě přivítala úsměvem, který rychle zmizel. „Tak ty jsi ta Alena,“ řekla a podala mi ruku tak ledově, že jsem měla chuť ji schovat do kapsy.

Od začátku bylo jasné, že nejsem ta pravá. Věra chtěla pro Marka někoho jiného – dceru svého kolegy z gymnázia, Janu. Ta byla vždy upravená, měla vystudovanou práva a hrála na klavír. Já jsem měla jen maturitu a práci v knihovně. Přesto jsme se s Markem vzali. Věra na svatbě plakala – prý dojetím, ale já věděla své.

Roky plynuly a já se snažila. Každé Vánoce jsem pekla její oblíbené vanilkové rohlíčky podle receptu, který mi nikdy neprozradila celý. Každé narozeniny jsem jí kupovala šálu v jejích barvách. Nikdy jsem neslyšela: „Děkuji.“ Jen: „To je moc světlé“ nebo „Rohlíčky jsou trochu suché.“

Marek byl mezi námi jako most – nebo spíš jako mlha. Nikdy se nepostavil na mou stranu. „Víš, jaká máma je,“ říkal tiše večer v posteli. „Nemyslí to zle.“ Ale já jsem cítila, jak se ve mně hromadí hořkost.

Když se nám narodila dcera Klárka, doufala jsem, že se něco změní. Ale Věra jen prohlásila: „Snad bude aspoň po Markovi.“ Klárka rostla a já ji učila nebát se být sama sebou. Ale sama jsem to nedokázala.

Jednoho dne přišla nemoc – rakovina slinivky. Věra hubla před očima a já byla ta, kdo jí vařil polévky a měnil prostěradla. Marek pracoval dlouho do noci a Klárka byla na koleji v Praze. Zůstaly jsme spolu samy v jejím bytě na Slovanech.

„Proč to děláš?“ zeptala se mě jednou v noci, když jsem jí podávala čaj. Její hlas byl najednou tichý, skoro dětský.

„Protože jste Marekova maminka,“ odpověděla jsem.

„A kdybys nebyla?“

Nevěděla jsem, co říct. Mlčela jsem a ona zavřela oči.

Když zemřela, byla jsem to já, kdo vyřizoval pohřeb a třídil její věci. Marek byl zlomený a Klárka plakala do polštáře. Já jsem jen fungovala – jako vždycky.

A pak jsem našla ten dopis. Ležel v šuplíku pod starými účty a pohlednicemi z lázní. Byl adresovaný mně.

„Aleno,

vím, že jsi nikdy necítila, že tě přijímám. Možná proto, že jsem sama nikdy nebyla přijata svou tchyní a myslela jsem si, že tak to má být. Byla jsi jiná než moje představy o ideální snaše – ale byla jsi tu vždycky pro Marka i pro mě. Možná jsem ti to nikdy neřekla dost nahlas: vážím si tě za to.

Věra“

Seděla jsem u stolu a brečela poprvé po letech opravdu naplno. Všechna ta léta snahy – měla vůbec smysl? Proč jsme si to nedokázaly říct dřív?

Když jsem dopis přečetla Markovi, jen mlčky přikývl a poprvé mě pevně objal.

Dnes už je Věra pryč a já se snažím být jinou tchyní pro svou budoucí snachu. Ale někdy si říkám: Proč je tak těžké říct lidem kolem sebe něco hezkého? A proč čekáme až do poslední chvíle?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu snažit se o přijetí za každou cenu?