Dva roky ticha: Moje dcera se mnou nechce mluvit

„Proč mi nevoláš? Proč mi ani nenapíšeš?“ šeptám do ticha svého bytu, zatímco držím v ruce starý mobil a pohledem hypnotizuji obrazovku. Už dva roky. Dva roky, co jsem neslyšela hlas své dcery. Dva roky, co se mi život smrskl do těchto čtyř stěn a několika málo lidí, kteří mi ještě zůstali.

Bydlím sama v paneláku na Proseku. Každé ráno si dávám kávu na balkoně a sleduji, jak sousedé spěchají do práce. Já už nespěchám nikam. Jedinou jistotou je návštěva mé sousedky Aničky, která mi občas přinese koláč a posedí se mnou u čaje. Je mladá, má dvě malé děti a vždycky mě rozesměje svými historkami ze školky. Ale dnes je něco jinak. Dnes cítím potřebu otevřít starou ránu.

„Eliško, proč jsi tak smutná?“ ptá se mě Anička a já vím, že už to v sobě nemůžu dál dusit.

„Víš, Aničko… já už dva roky nevím nic o své dceři. Nezavolala, nenapsala, zmizela ze dne na den. A já nevím proč.“

Anička mlčí a jen mi stiskne ruku. Slzy mi stékají po tváři a já začínám vyprávět svůj příběh.

Moje dcera se jmenuje Veronika. Byla to vždycky chytrá holka, trochu tvrdohlavá po svém otci, ale měla srdce na pravém místě. Když byla malá, chodily jsme spolu do Stromovky krmit kachny a večer jsem jí četla pohádky o princeznách. Po smrti mého manžela jsme zůstaly samy dvě. Myslela jsem si, že nás to spojí, ale místo toho mezi námi začala růst zeď.

Veronika šla studovat do Brna a já zůstala v Praze sama. Volaly jsme si každý týden, psaly si maily, posílaly fotky. Ale pak přišel ten den, kdy mi oznámila, že se vdává za Martina – kluka, kterého jsem nikdy neměla ráda. Byl na ni zlý, ponižoval ji před kamarády a já jsem jí to řekla přímo do očí.

„Mami, já ho miluju! Ty nikdy nebudeš spokojená s nikým, koho si vyberu!“ křičela na mě tehdy v kuchyni. „Vždycky mě jenom kritizuješ!“

„Já tě nechci ztratit, Veroniko,“ prosila jsem ji se slzami v očích.

„Ale už jsi mě ztratila,“ odpověděla tiše a odešla.

Od té doby jsme spolu mluvily jen sporadicky. Svatba byla malá, pozvánku jsem dostala jen z povinnosti. Seděla jsem v poslední řadě a dívala se, jak si bere muže, který jí nikdy nedal to, co si zaslouží. Po svatbě se odstěhovali do Ostravy a kontakt slábl až úplně zmizel.

Poslední zpráva přišla před dvěma lety: „Mami, potřebuju čas. Prosím, nesháněj mě.“

Od té doby ticho. Prázdno.

Každý den přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Měla jsem mlčet a nechat ji žít svůj život? Nebo jsem měla bojovat víc? Když slyším sousedy smát se s dětmi na chodbě, bodne mě u srdce. Já už mám jen vzpomínky – na první krůčky, na maturitní ples, na společné Vánoce.

Někdy si představuji, že zazvoní telefon a uslyším její hlas: „Ahoj mami.“ Ale místo toho slyším jen ticho.

Anička mě obejme a šeptá: „Možná potřebuje čas. Možná přijde den, kdy ti zavolá.“

Ale co když ne? Co když už nikdy neuslyším její hlas? Co když jsem opravdu přišla o jedinou dceru?

Začala jsem psát dopisy – každý měsíc jeden. Nikdy je neposílám. Schovávám je do krabice pod postelí. V nich jí píšu o všem – o tom, jak mi chybí její smích, jak voní jarní déšť na Proseku, jak moc bych chtěla obejmout vnouče, které možná nikdy neuvidím.

Jednou za čas potkám paní Novotnou z vedlejšího vchodu. Její syn ji navštěvuje každou neděli s celou rodinou. Závidím jí tu samozřejmost rodinného tepla. A pak se vracím do svého bytu plného ticha.

Někdy mám chuť zavolat Veronice sama. Ale bojím se odmítnutí víc než samoty. Co když mi řekne: „Nechci tě vidět.“? Co když už je pozdě?

Jednou večer sedím u okna a dívám se na světla města. V hlavě mi zní její poslední slova: „Potřebuju čas.“ Kolik času potřebuje dítě na to, aby odpustilo matce?

Možná je to všechno moje vina. Možná jsem měla být jiná matka – méně kritická, více chápající. Ale kdo nás učí být rodičem? Kdo nám řekne, kdy mlčet a kdy bojovat?

Dnes už vím jen jedno: láska k dítěti nikdy nezmizí. I když bolí.

Aničko odešla domů a já sedím sama v kuchyni s hrnkem studeného čaje. Dívám se na fotku Veroniky z dětství – usměvavé holčičky s copánky – a ptám se sama sebe:

„Kolik bolesti ještě unese matčino srdce? A kolik naděje je potřeba k tomu, abychom věřili ve smíření?“