Nikdy jsem nebyla ta pravá snacha: Příběh o lásce, ztrátě a hledání sebe sama

„Proč jsi zase koupila tu levnou šunku? Vždyť víš, že Petr má rád tu od uzenáře!“ ozvala se tchyně hned, jak jsem položila tašku na stůl. Bylo to jako vždycky – žádné ahoj, žádné poděkování, jen kritika. Stála jsem v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr seděl v obýváku, oči zabořené do mobilu, a dělal, že neslyší.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „To by se s Janou nestalo. Ta vždycky věděla, co má Petr rád.“ Jana. Ta jména mě bodala do srdce jako jehly. Bývalá manželka mého muže, kterou jeho rodiče nikdy nepřestali milovat. Když se rozvedli, zůstala v jejich životě – na nedělní obědy, na svátky, dokonce jí platili část nájmu. Já? Já byla jen ta druhá.

Když jsem si Petra brala, věděla jsem, že jeho rodiče jsou silné osobnosti. Ale netušila jsem, jak moc budu muset bojovat o místo v jejich rodině. První Vánoce s nimi byly katastrofa. Tchyně mi pod stromeček dala kuchařku „pro začátečníky“ a poznamenala: „To se ti bude hodit.“ Tchán se mě ptal, jestli umím aspoň pořádně vyžehlit košile. Petr se smál, že si dělají srandu. Ale mě to bolelo.

Nejhorší bylo, když jsme s Petrem čekali naše první dítě. Místo radosti přišlo srovnávání: „Jana byla v těhotenství tak krásná! A jak zvládala práci i domácnost…“ Já zvracela celé dny a cítila se jako neschopná. Když se narodil náš syn Matyáš, doufala jsem, že se něco změní. Ale tchyně přišla do porodnice s dárkem pro sestřičky a poznámkou: „Snad bude aspoň po Petrovi.“

Petr byl mezi dvěma ohni. Snažil se být spravedlivý, ale často radši mlčel. Já se cítila sama. Moje máma žila daleko a byla nemocná, nemohla mi pomáhat. Každý den jsem bojovala s pocitem, že nejsem dost dobrá – pro Petra, pro jeho rodiče, pro naše dítě.

Jednou jsem zaslechla rozhovor tchyně s Janou po telefonu: „Neboj se, Janičko, kdyby něco potřebovala, vždycky ti pomůžeme. My víme, kdo je ta pravá.“ Seděla jsem v kuchyni a slzy mi tekly po tvářích. Chtěla jsem utéct, sbalit Matyáše a odejít. Ale milovala jsem Petra a věřila jsem, že to zvládneme.

Začala jsem chodit na procházky s Matyášem do parku. Tam jsem potkala Hanku, maminku ze sousedství. Povídaly jsme si o dětech, o životě, o tom, jak těžké je někdy zapadnout do nové rodiny. Hanka mi řekla: „Musíš si stát za svým. Oni tě nikdy nebudou mít rádi jako Janu – ale to neznamená, že nejsi dobrá.“

Jednoho večera jsem Petrovi řekla: „Musíš si vybrat. Buď budeme rodina my tři – nebo budu pořád jen ta druhá.“ Díval se na mě dlouho mlčky. Pak mě objal a slíbil, že to zkusí změnit.

Začali jsme jezdit k jeho rodičům méně často. Petr jim otevřeně řekl, že si nepřeje srovnávání s Janou ani její neustálou přítomnost v našem životě. Tchyně byla uražená, tchán mlčel. Bylo to těžké období – hádky, ticho po telefonu, napětí při každém setkání.

Jednou večer mi volala Jana: „Vím, že to nemáš lehké. Oni mě berou jako dceru – ale já už nejsem součást vaší rodiny. Zkus jim to říct narovinu.“ Bylo zvláštní slyšet od ní pochopení.

Trvalo to dlouhé měsíce. Pomalu jsme si s Petrem budovali vlastní život – bez neustálého dohledu jeho rodičů. Matyáš rostl a já cítila, že konečně dýchám.

Jednoho dne mi tchyně zavolala: „Můžu přijít? Chci vidět Matyáše.“ Seděla u nás v kuchyni a poprvé za celou dobu řekla: „Možná jsme ti křivdili. Ale víš… my jsme Janu brali jako vlastní dceru tolik let…“ Mlčela jsem a dívala se na ni. Poprvé jsem necítila vztek – jen smutek nad tím vším promarněným časem.

Dnes už vím, že nikdy nebudu jejich oblíbená snacha. Ale mám Petra a Matyáše – svoji rodinu. A možná jednou přijde den, kdy mi odpustí i oni.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké přijmout někoho nového do rodiny? A kolik bolesti musí člověk snést, než najde své místo? Co byste udělali vy na mém místě?