Když se všechno změnilo: Neviditelné boje Nikoly

„Paní, nemáte drobný?“ ozvalo se za mnou, když jsem spěchala přes Karlovo náměstí, ruce zabořené hluboko do kapes a hlavu sklopenou před ledovým větrem. Otočila jsem se a spatřila muže v potrhané bundě, s tváří zarostlou a očima, které byly překvapivě jasné. V tu chvíli jsem měla chuť jen přidat do kroku, jako to dělám vždycky. Ale tentokrát jsem se zastavila. „Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se, místo abych mu jen vrazila pár korun do dlaně. „Nikola,“ odpověděl tiše, jako by se za své jméno styděl.

Bylo mi trapně. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem mu nabídla kávu z nedaleké kavárny. Seděli jsme spolu na lavičce, ruce omotané kolem horkého kelímku, a já jsem se poprvé v životě opravdu dívala na člověka, kterého bych jinak přehlédla. Nikola mi vyprávěl, jak byl kdysi elektrikářem, měl rodinu a byt na Žižkově. „Všechno se to začalo sypat, když jsem přišel o práci. Pak přišla nemoc, rozvod, a najednou jsem neměl kam jít,“ řekl a jeho hlas se zlomil. „Lidi si myslí, že jsme si za to mohli sami. Ale někdy stačí jen pár špatných rozhodnutí nebo smůla.“

Zavolala jsem tehdy své matce, abych jí řekla, že přijdu později. „Proč se vůbec zahazuješ s takovými lidmi?“ ptala se mě podrážděně. „Nikdo ti za to nepoděkuje, akorát tě okradou nebo zatáhnou do problémů.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jak hluboko jsou v nás zakořeněné předsudky. „Mami, co kdyby to byl táta? Nebo já?“ vyhrkla jsem a v telefonu se rozhostilo ticho.

Další dny jsem Nikolu vídala častěji. Nosila jsem mu polévku, někdy i čisté ponožky. Jednou jsem ho vzala do charity na Vinohradech, kde mu slíbili pomoc s doklady. „Proč to děláš?“ zeptal se mě, když jsme čekali na chodbě. „Nevím,“ přiznala jsem. „Možná proto, že bych taky chtěla, aby mi někdo pomohl, kdybych byla na tvém místě.“

Jednoho večera jsem ho našla sedět na schodech u metra, třásl se zimou a v očích měl slzy. „Dneska mě někdo zbil,“ řekl. „Jen tak, pro zábavu. Nikomu na nás nezáleží.“ Vzala jsem ho k sobě domů, i když jsem věděla, že tím riskuju hádku s přítelem. „Zbláznila ses? Co když ti něco udělá?“ křičel na mě Petr, když přišel domů. „Je to člověk jako my!“ bránila jsem se, ale věděla jsem, že ho nepřesvědčím. Nikola u nás zůstal jen jednu noc, ráno odešel, aniž by se rozloučil.

Začala jsem si všímat, jak se na mě lidé dívají, když jsem s ním mluvila na ulici. Jedna kolegyně v práci mi řekla: „To je hezké, že pomáháš, ale nemyslíš, že bys měla radši přispět na nějakou organizaci? Takhle si akorát přitáhneš problémy.“ Ale já jsem věděla, že Nikola není problém. Je to člověk, který měl kdysi sny a rodinu, a teď je pro většinu lidí jen neviditelný.

Jednou jsem ho potkala s malou holčičkou. „To je moje dcera Anička,“ řekl pyšně. „Její máma mi dovolila ji vidět na hodinu. Nechci, aby mě takhle viděla, ale aspoň vím, že na mě nezapomněla.“ V tu chvíli jsem pochopila, jak moc Nikola trpí. Nejen zimou a hladem, ale hlavně tím, že ho vlastní dítě vidí jako někoho, koho se má stydět.

Začala jsem se ptát sama sebe, proč je pro nás tak těžké vidět v bezdomovcích lidi. Proč je tak snadné je odsoudit, místo abychom se zamysleli, co je k tomu dovedlo. Nikola mi ukázal, že každý z nás může spadnout na dno, a že návrat zpátky není vůbec jednoduchý.

Jednoho dne Nikola zmizel. Hledala jsem ho na jeho obvyklých místech, ptala se ostatních bezdomovců, ale nikdo ho neviděl. Měla jsem strach, že se mu něco stalo. Po týdnu mi přišla sms: „Děkuju za všechno. Dostal jsem místo v azylovém domě. Možná to ještě zvládnu. Nikola.“

Seděla jsem dlouho na lavičce, kde jsme spolu poprvé pili kávu, a přemýšlela, kolik lidí kolem mě má svůj vlastní neviditelný boj. Kolik z nás by dokázalo podat ruku, kdyby šlo do tuhého? A kolik z nás by radši odvrátilo zrak?

Možná bychom se měli častěji ptát sami sebe: Co bychom udělali, kdybychom byli na jejich místě? A opravdu jsme tak daleko od toho, aby se nám to nestalo taky?