Zradil mě a obvinil – protože jsem se příliš starala o děti. Můj boj o sebe po zradě manžela.

„Tohle už není život, Lucie! Ty žiješ jenom pro děti a já už pro tebe neexistuju!“ zařval Petr tak hlasitě, že se malý Matěj rozplakal v dětském pokoji. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všechno ve mně křičelo, abych mu něco odpověděla, ale místo toho jsem jen tiše řekla: „A co mám dělat? Děti mě potřebují.“

Petr si odfrkl, popadl bundu a práskl dveřmi. Byla to už třetí hádka tento týden. Všechno začalo být jiné od chvíle, kdy se narodila naše druhá dcera, Eliška. Najednou bylo všechno na mně – školka, úkoly, večeře, lékaři, domácnost. Petr byl stále víc pryč. Prý práce, prý únava. Ale já jsem cítila, že se něco děje.

Jednoho večera jsem našla v jeho telefonu zprávy od nějaké Jany. „Chybíš mi,“ psala mu. Petr seděl v obýváku a díval se na televizi, jako by se nic nedělo. „Kdo je Jana?“ zeptala jsem se tiše. Ani se na mě nepodíval. „To není tvoje věc,“ odsekl.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem budovala – rodinu, domov, bezpečí pro naše děti – bylo najednou pryč. Petr mi později přiznal, že s Janou spal. „Ale víš co? To je tvoje vina! Ty jsi mě úplně odstrčila. Děti jsou pro tebe všechno a já nic!“ Jeho slova mě bodla do srdce jako nůž.

Následovaly týdny plné ticha a napětí. Doma jsme chodili kolem sebe jako cizí lidé. Děti cítily, že je něco špatně. Matěj začal koktat a Eliška se v noci budila s pláčem. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale uvnitř jsem byla zlomená.

Jednou večer přišla moje maminka na návštěvu. Seděla jsem s ní v kuchyni a poprvé jsem se rozplakala před někým jiným než před sebou samotnou. „Mami, co mám dělat? On mě podvedl a ještě tvrdí, že je to moje vina.“

Maminka mě pohladila po vlasech a řekla: „Lucinko, nikdy není vina jen na jedné straně. Ale tohle si nezasloužíš. Musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas, že mám strach být sama. Že nevím, kdo vlastně jsem bez role matky a manželky. Psycholožka mi řekla: „Lucie, vy jste pořád tady. Jen jste na sebe zapomněla.“

Petr se mezitím stěhoval k Janě a domů chodil jen kvůli dětem. Každé jeho návštěvy byly plné napětí. Jednou přišel pozdě a já už neměla sílu mlčet.

„Proč jsi nám to udělal?“ zeptala jsem se tiše.

„Protože jsem byl nešťastný! Ty jsi mě odstrčila! Všechno bylo jen o dětech!“ křičel.

„A tys někdy zkusil mi pomoct? Zkusil jsi být tátou? Nebo jsi čekal, že všechno zvládnu sama?“ odpověděla jsem poprvé ostřeji.

Petr mlčel. Poprvé neměl co říct.

Začala jsem pomalu hledat samu sebe. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem měla dvě hodiny týdně jen pro sebe. Děti byly u babičky a já tvořila něco jen svýma rukama.

Jednou večer mi Matěj řekl: „Mami, ty jsi teď nějaká veselá.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech.

S Petrem jsme začali řešit rozvod. Bylo to těžké – nejen kvůli majetku, ale hlavně kvůli dětem. Petr chtěl střídavou péči, já měla strach, že děti budou trpět ještě víc.

Jednou jsme seděli u mediátorky v centru Prahy a Petr najednou řekl: „Já nechci přijít o děti.“

„Ale já taky ne,“ odpověděla jsem.

Mediátorka nás nechala chvíli mlčet a pak řekla: „Možná je čas přestat bojovat jeden proti druhému a začít bojovat za děti.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsme s Petrem oba plakali.

Rozvod byl nakonec méně dramatický než naše hádky doma. Děti zůstaly u mě a Petr je vídal každý druhý víkend a ve středu odpoledne.

Začala jsem si pomalu zvykat na nový život. Bylo těžké být sama večer v bytě na Jižním Městě, když děti spaly u Petra nebo u babičky. Ale postupně jsem si začala užívat ticho i samotu.

Jednou mě kamarádka Katka vytáhla do kina na českou komedii. Smála jsem se poprvé po dlouhé době tak upřímně, až mi tekly slzy.

Začala jsem si psát deník a každý večer si zapisovala tři věci, za které jsem ten den vděčná – třeba že Eliška dneska poprvé sama přečetla pohádku nebo že Matěj donesl ze školy jedničku z češtiny.

Petr mi jednou napsal zprávu: „Promiň za všechno.“ Odpověděla jsem mu: „Promiňám ti, ale už nikdy nechci být ta žena, která zapomene sama na sebe.“

Dnes už vím, že nejsem jen matka nebo bývalá manželka. Jsem Lucie – žena, která přežila zradu i vlastní strachy.

Občas si večer sednu na balkon s hrnkem čaje a dívám se na světla Prahy pod sebou. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě právě teď prožívá totéž? Kolik z nás zapomnělo samy na sebe kvůli rodině? A kolik z nás najde odvahu začít znovu?