Slzy na displeji: Když vás vlastní dítě zapomene

„Mami, potřebuju tři tisíce na zálohu za byt. Pošleš mi to dneska?“ Její hlas zněl unaveně, odměřeně, jako by mluvila s bankou, ne se svou matkou. Chvíli jsem mlčela, protože jsem doufala, že se zeptá, jak se mám, nebo že mi aspoň poví něco o sobě. Ale ticho na druhé straně bylo výmluvné. „Kláro, jak se ti daří v práci?“ zkusila jsem opatrně. „Mami, teď fakt nemám čas. Pošleš mi to?“ A pak už jen ticho a zavěšený hovor.

Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Klára malá. Každý večer jsme spolu četly pohádky, smály se a povídaly si o všem možném. Tehdy mi slibovala, že na mě nikdy nezapomene. Teď mám pocit, že jsem pro ni jen číslo v mobilu, které znamená peníze.

Můj muž Petr si toho všiml už dávno. „Musíš ji nechat být,“ říkal mi často. „Dospěla, má svůj život.“ Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. Že jsme někde udělali chybu. Možná jsme jí dali až moc, možná jsme ji rozmazlili. Ale copak je špatné chtít pro své dítě to nejlepší?

Jednoho večera, když jsem seděla u televize a dívala se na staré rodinné fotky, přišla za mnou moje sestra Jana. „Zase ti volala jen kvůli penězům?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem a slzy mi stékaly po tváři. „Víš, že tě má ráda, jen to neumí dát najevo,“ snažila se mě uklidnit. Ale já jsem věděla své. Láska se přece pozná podle činů, ne podle slov.

Začala jsem si všímat, že nejsem jediná. Kamarádka Alena mi vyprávěla podobný příběh se svým synem Tomášem. „Dneska jsou ty děti jiné,“ povzdechla si. „Mají všechno, ale pořád jim něco chybí.“ Přemýšlela jsem, jestli jsme je opravdu vychovali špatně, nebo jestli je to prostě doba.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že Kláře nepošlu peníze hned. Napsala jsem jí zprávu: „Kláro, ráda ti pomůžu, ale ráda bych tě viděla. Přijď na oběd.“ Odpověď přišla až za dva dny: „Mami, fakt to potřebuju. Přijdu někdy příště.“

Petr mě objal a řekl: „Musíš ji nechat padnout. Jinak se nikdy nenaučí stát na vlastních nohách.“ Ale jak to má udělat matka, která své dítě miluje nade vše?

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem do něj zaznamenávala své pocity, vzpomínky na Klářino dětství, radosti i bolesti. Bylo to jako terapie. Někdy jsem si představovala, že mi Klára zavolá jen tak, aby mi řekla, že mě má ráda. Ale tyto hovory nikdy nepřišly.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že jí to řeknu narovinu. Když mi zase volala kvůli penězům, řekla jsem: „Kláro, já tě miluju, ale nemůžu být jen tvůj bankomat. Chybíš mi. Chci tě vidět, slyšet, obejmout. Nechci být jen zdroj peněz.“ Na druhé straně bylo dlouho ticho. Pak řekla: „Mami, já vím, že to tak vypadá… Ale já teď fakt nemám čas.“

Po tom hovoru jsem brečela jako malá holka. Petr mě držel v náručí a šeptal: „Musíš ji pustit. Jinak se z toho zblázníš.“ Ale jak pustit vlastní dítě?

Začala jsem chodit na procházky do parku, kde jsme s Klárou kdysi krmily kachny. Seděla jsem na lavičce a pozorovala mladé maminky s dětmi. Přemýšlela jsem, jestli i ony jednou zažijí to, co já. Jestli i jejich děti jednou zapomenou na to, co pro ně udělaly.

Jednou večer mi Klára poslala zprávu: „Mami, promiň, že ti volám jen kvůli penězům. Mám toho moc. Ale myslím na tebe.“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co mi napsala něco osobního. Odpověděla jsem jí: „Miluju tě, Kláro. Vždycky tu pro tebe budu. Ale potřebuju tě i jako dceru, ne jen jako klientku.“

Od té doby se naše vztahy trochu změnily. Klára mi občas zavolá jen tak, i když je to pořád vzácné. Ale už vím, že musím myslet i na sebe. Začala jsem chodit na keramiku, našla si nové kamarádky a pomalu se učím žít i bez toho, abych byla středobodem jejího světa.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Je to moje vina, nebo je to prostě život? A hlavně – může se tenhle příběh ještě změnit? Co byste udělali vy na mém místě?