Rozhodla jsem se chovat ke snaše a synovi tak, jak se oni chovají ke mně: Příběh recipročního respektu

„Mami, prosím tě, přijď k nám. Naomi má horečku a já mám hrozně bolavé v krku. Je mi fakt mizerně! Pomoz mi!“ zněl zoufalý hlas mého syna Jakuba v telefonu. Seděla jsem na pohovce, ruce mi lehce třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem je oba potřebovala já – a oni se ke mně otočili zády.

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Byla jsem nemocná, ležela jsem sama v panelákovém bytě na Proseku, zatímco Jakub s Naďou slavili u jejích rodičů v Říčanech. Nepřišla ani SMSka. Když jsem jim pak volala, že bych ráda viděla vnoučka, Nadiin hlas byl ledový: „Teď se nám to nehodí, Marie. Máme svůj program.“

A tak jsem tam seděla, s mobilem v ruce, a poprvé v životě jsem se rozhodla odpovědět stejně. „Promiň, Jakube,“ řekla jsem tiše, „ale dneska mám svůj program. Snad to zvládnete.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak jen tiché: „Aha… dobře.“

Zavěsila jsem a srdce mi bušilo až v krku. Bylo to poprvé, co jsem jim odmítla pomoc. Vždycky jsem byla ta, která přijela na zavolání – když potřebovali pohlídat malého Davídka, když potřebovali pomoct s malováním bytu nebo když Naďa chtěla jet s kamarádkami do wellnessu. Nikdy jsem neřekla ne.

Ale poslední roky… poslední roky jsem byla jen služka. Když jsem přišla na návštěvu, Naďa mě sotva pozdravila. „Dejte si bačkory, Marie, ať nám tu neděláte binec,“ říkala s úsměvem, který byl všechno, jen ne upřímný. Jakub byl pořád v práci nebo na telefonu. A já? Já seděla v kuchyni a krájela zeleninu na polévku pro všechny.

Jednou jsem zkusila navrhnout, že bychom mohli jet všichni na víkend na chalupu do Krkonoš. Naďa protočila oči: „To by bylo fajn, ale my už máme plán s přáteli.“ A tak to bylo pokaždé.

Začala jsem si připadat neviditelná. Jako někdo, kdo je dobrý jen na to, aby pomáhal – ale nikdy není vítaný jako host nebo člen rodiny.

Toho večera po Jakubově telefonátu jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem: Dělám správně? Nejsem zlá matka? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle samoty a slz.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Nadi: „Marie, potřebujeme vás dnes odpoledne. Davídek má rýmu a já musím do práce.“ Odpověděla jsem stručně: „Dnes nemohu. Mám své plány.“

Začala jsem chodit na keramiku do kulturního domu na Proseku. Poprvé po letech jsem dělala něco pro sebe. Poznala jsem tam paní Alenu a Janu – obě měly podobné příběhy. Taky byly babičky na zavolání, dokud si neřekly dost.

Jednou jsme seděly u kávy a Alena povídá: „Víš, Marie, oni si nás neváží, protože jsme vždycky k dispozici. Musíme jim ukázat, že máme svůj život.“

A tak jsem pokračovala ve svém novém přístupu. Když mi Jakub volal potřetí během týdne, už byl jeho hlas podrážděný: „Mami, co se děje? Proč nám najednou odmítáš pomoct?“

Zhluboka jsem se nadechla: „Jakube, mám tě ráda. Ale poslední roky mám pocit, že mě berete jen jako služku. Když něco potřebujete vy, mám být hned u vás. Ale když potřebuji já vás… nikdy nemáte čas.“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho. Pak jen: „To není pravda…“

„Opravdu? Vzpomínáš si na loňské Vánoce? Nebo když jsem měla narozeniny? Ani jste nezavolali.“

Jakub ztichl. „Promiň… nějak jsme to neřešili…“

„Právě proto,“ řekla jsem tiše. „Chci být součástí rodiny – ne jen někdo na úklid a hlídání.“

Ten večer mi bylo těžko u srdce. Ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu.

O týden později mi Jakub zavolal znovu: „Mami… můžeme přijít na návštěvu? Jen tak? Přineseme koláč.“

Poprvé za dlouhou dobu jsme seděli všichni u jednoho stolu – povídali jsme si o všem možném a Davídek mi nakreslil obrázek babičky s velkým srdcem.

Naďa byla zpočátku odtažitá, ale nakonec se zapojila do rozhovoru o keramice a dokonce navrhla společný výlet do ZOO.

Možná to nebylo dokonalé – ale něco se změnilo.

Dnes už vím, že respekt musí být oboustranný. A někdy je potřeba ukázat druhým hranice.

Ptám se sama sebe: Kolik z nás babiček a matek se bojí říct dost? Kolik z nás zapomíná na vlastní potřeby ve jménu rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?