Můj byt, její pravidla: Jak mi sestra převzala život

„Tohle je už potřetí tento týden, kdy jsi mi přerovnala poličku v koupelně! Proč to děláš?“ vyhrkla jsem na Janu, sotva jsem vešla do bytu. Její pohled byl klidný, skoro až lhostejný. „Protože tam byl nepořádek, Lucko. A já mám ráda pořádek.“

Stála jsem uprostřed svého vlastního bytu na Vinohradech a měla pocit, že jsem hostem. Jana se ke mně nastěhovala před třemi měsíci, když ji její manžel Petr opustil kvůli mladší kolegyni z práce. Byla zlomená, bezradná a já jsem byla její jediná rodina v Praze. Samozřejmě jsem ji přijala – vždyť jsme sestry. Jenže teď jsem měla pocit, že už tu není místo pro mě.

První týdny byly plné soucitu a tiché solidarity. Společné večery u vína, kdy jsme si navzájem svěřovaly svoje bolesti a smály se nad starými historkami z dětství. Ale pak se něco změnilo. Jana začala přebírat iniciativu – nejdřív v kuchyni, kde mi přestavěla šuplíky podle svého systému. Pak v obýváku, kde přesunula moje knihy a nahradila je svými psychologickými příručkami. Dokonce i moje oblíbené křeslo obsadila svým pletením.

„Lucko, mohla bys prosím uklidit ty boty? Vypadá to tu jako na nádraží,“ ozvalo se jednoho rána z předsíně. Zatnula jsem zuby a mlčky je odnesla do skříně. Nechtěla jsem hádky. Ale uvnitř mě to vřelo.

Začaly se hromadit drobné neshody. Jana mi vyčítala, že nechávám špinavé hrnky ve dřezu. Já jí zase, že mi bere oblečení bez dovolení. Ona si stěžovala na můj „chaos“, já na její „posedlost kontrolou“. Všechno jsme ale dusily v sobě – až do chvíle, kdy to prasklo.

Byl pátek večer a já se těšila na klidný večer s knížkou. Když jsem přišla domů, našla jsem v obýváku Janu s jejími kamarádkami z práce. Smály se, popíjely víno a hrály deskovky na mém stole. „Ahoj Lucko! Přidej se k nám!“ volala Jana vesele. Ale já už neměla sílu předstírat nadšení.

„Jano, mohla bys mi aspoň říct, když si sem někoho pozveš? Tohle je pořád ještě můj byt!“ vybuchla jsem.

V místnosti zavládlo ticho. Janiny kamarádky se rozpačitě usmívaly a Jana se na mě podívala s nepochopením: „Promiň, myslela jsem, že ti to nebude vadit…“

„Ale vadí! Vadí mi spousta věcí! Vadí mi, že jsi mi přestavěla celý byt, vadí mi, že ignoruješ moje pravidla a vadí mi, že se tu cítím jako cizinec!“

Jana vstala a její hlas byl najednou ostrý: „Víš co? Ty jsi vždycky byla ta rozmazlená mladší sestra! Všechno jsi měla zadarmo a teď ti vadí trochu kompromisu? Já jsem přišla o všechno a ty mi nemůžeš dát ani trochu prostoru!“

Slzy mi vyhrkly do očí. „Tohle není fér… Já ti chtěla pomoct! Ale tohle už nejsem já…“

Ten večer odešla spát ke kamarádce a já seděla v prázdném bytě s hlavou v dlaních. Přemýšlela jsem, kde se to pokazilo. Kdy jsme přestaly být sestry a staly se soupeřkami o území?

Další dny byly napjaté. Jana se mnou skoro nemluvila, jen krátce odpovídala na otázky a vyhýbala se mi pohledem. Já se snažila najít odvahu k rozhovoru, ale pokaždé mě přemohla úzkost.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Janu sedět u kuchyňského stolu s dopisem v ruce. „Lucko… promiň,“ začala tiše. „Možná bych měla jít. Myslela jsem, že když si tu udělám trochu svého prostoru, bude to snazší… Ale asi jsem ti vzala víc, než jsem měla.“

Sedla jsem si naproti ní a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily upřímně. O tom, jak těžké je přijít o domov i manželství najednou. O tom, jak těžké je být ta silnější sestra i ta slabší zároveň. O tom, jak jsme obě chtěly jen někam patřit.

Nakonec jsme se dohodly – Jana si našla podnájem nedaleko a já jí pomohla s balením věcí. Loučily jsme se s objetím i slzami.

Dnes je náš vztah opatrnější, ale upřímnější. Občas si voláme nebo zajdeme na kafe – každá ve svém světě, ale pořád spolu.

Někdy večer sedím ve svém bytě a přemýšlím: Je možné být dobrým člověkem i tehdy, když musíme chránit své hranice před vlastní rodinou? A kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním?