Moje bývalá žena se vrátila s cizím dítětem: Vzal jsem ji zpět, ale skončilo to špatně

„Proč jsi tady, Jano?“ vyhrkl jsem, sotva jsem ji spatřil sedět na schodech před mým domem. Déšť jí stékal po vlasech, v náručí svírala malou holčičku zabalenou do staré deky. Její oči byly zarudlé od pláče, ale přesto v nich bylo něco tvrdého, co jsem si pamatoval z našich nejhorších hádek.

„Neměla jsem kam jít, Tomáši,“ zašeptala a sklopila hlavu. „Prosím tě… aspoň na jednu noc.“

Stál jsem tam, promočený a zmatený. Jana byla moje žena sedm let. Po rozvodu jsme se neviděli skoro rok. Vždycky byla hrdá, nikdy by neprosila o pomoc. Ale teď tu byla – zlomená, s dítětem, které rozhodně nebylo moje.

Vzpomněl jsem si na všechny ty noci, kdy jsme se hádali kvůli jejím lžím a mým podezřením. Na to, jak mi jednoho dne prostě řekla, že už mě nemiluje a odešla s kufrem do neznáma. A teď? Teď tu seděla na mém prahu jako někdo úplně cizí.

„Pojď dovnitř,“ řekl jsem nakonec tiše. „Ať aspoň ta malá není v tom dešti.“

Byt byl tichý, když jsme vešli. Položila holčičku na gauč a já jí přinesl suchý ručník. Seděla tam, třásla se zimou i strachem. „Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se a ukázal na dítě.

„Eliška,“ odpověděla Jana a pohladila ji po vlasech. „Je jí dva a půl.“

„A její otec?“

Jana se rozplakala. „Odešel. Nechal nás v Ostravě bez peněz. Neměla jsem kam jít.“

Mlčel jsem. V hlavě mi vířily otázky: Proč právě já? Proč teď? Proč bych měl pomáhat ženě, která mi tolik ublížila?

Ale když jsem viděl Elišku, jak se ke mně bojácně tiskne, něco ve mně povolilo. Vždycky jsem chtěl děti, Jana je nikdy nechtěla. Teď tu byla malá holčička, která za nic nemohla.

První noc byla tichá. Jana spala v ložnici s Eliškou, já na gauči. Ráno jsem jí uvařil čaj a ona mi poděkovala pohledem plným vděku i studu.

Dny plynuly a Jana s Eliškou u mě zůstávaly. Začal jsem si zvykat na dětský smích v bytě, na drobné ruce objímající mě kolem krku. Jana byla jiná – pokornější, unavenější, ale pořád krásná. Občas jsme si povídali dlouho do noci o tom, co bylo a co už nikdy nebude.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně. „Tomáši… promiň mi všechno,“ řekla tiše. „Vím, že jsem ti ublížila.“

„To už je pryč,“ odpověděl jsem. „Ale proč jsi opravdu přišla? Kvůli Elišce? Nebo kvůli sobě?“

Jana se rozplakala a objala mě. „Já nevím… Asi obojí.“

Začal jsem doufat, že bychom mohli začít znovu – jinak, lépe. Pomáhal jsem Janě hledat práci, vodil Elišku do školky. Moje máma mě varovala: „Tomáši, lidi se nemění.“ Ale já chtěl věřit.

Jednoho dne mi sousedka paní Novotná řekla: „Viděla jsem vaši ženu s nějakým chlapem u Alberta.“ Zmrazilo mě to. Když jsem se Janě zeptal, rozčílila se: „To byl jen kamarád! Ty mi zase nevěříš?“

Staré rány se otevřely. Začali jsme se hádat častěji – kvůli penězům, kvůli Elišce, kvůli minulosti. Jednou v noci jsem zaslechl Janin rozhovor po telefonu: „Neboj se, všechno vyjde… Tomáš nic netuší.“

Srdce mi bušilo až v krku. Druhý den jsem našel v její kabelce letenku do Londýna na jméno Jana Horáková – s odletem za tři dny.

„Co to má znamenat?“ vyjel jsem na ni večer.

Jana zbledla. „Chtěla jsem ti to říct… Mám tam práci a byt. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mohl Elišku hlídat aspoň pár měsíců.“

Zamrazilo mě. „Ty chceš odejít? Zase?“

Jana sklopila oči. „Musím… Nemám tu budoucnost.“

V tu chvíli mi došlo, že celý ten čas šlo jen o to přežít – pro ni i pro Elišku. Já byl jen přestupní stanice.

Když odcházela na letiště, Eliška brečela a držela mě za ruku: „Nechci pryč od Tomáše!“ Jana ji musela doslova odtrhnout.

Byt byl najednou prázdný a tichý jako nikdy předtím.

Sedím teď u okna a přemýšlím: Udělal jsem dobře, že jsem jí znovu otevřel dveře? Nebo jsem měl být tvrdší a chránit sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?