Když peníze nestačí: Příběh o našem prvním bytě a tichu mezi generacemi

„To přece nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem, když tchán s klidem v očích položil ruce na stůl. V kuchyni voněla káva, ale vzduch byl těžký, napjatý. Petr mlčel, díval se do hrnku, jako by tam hledal odpovědi. Tchyně si nervózně uhladila sukni. „Jani, my jsme si na všechno taky museli vydělat sami,“ řekla tichým hlasem, který měl znít laskavě, ale v tu chvíli mě bodal jako nůž.

Bylo mi devětadvacet, Petr o rok starší. První dítě na cestě, oba jsme pracovali, ale hypotéka na byt v Praze byla nad naše síly. Všichni kolem nás říkali: „To je normální, rodiče pomůžou s vlastním vkladem.“ Jenže naši na to neměli a Petrovi rodiče – úspěšný advokát a lékařka – měli, ale nechtěli.

„Víte, kolik stojí školka? A co když přijde druhé dítě?“ zkoušela jsem argumentovat. Tchán se usmál: „To je život. My jsme taky neměli všechno hned.“

Cestou domů jsem brečela. Petr mlčel, až když jsme vystoupili z tramvaje na Vinohradech, řekl: „Možná mají pravdu. Možná bychom to měli zvládnout sami.“

Ale já cítila křivdu. Nešlo jen o peníze. Šlo o pocit, že nejsme dost dobří, že si naši budoucnost musíme vybojovat sami, zatímco oni si užívají dovolené v Itálii a kupují si nové auto. Když jsem to řekla mamince, jen pokrčila rameny: „Bohatí lidé jsou někdy největší skrblíci.“

Začali jsme hledat menší byt. Dál od centra, dál od práce, dál od všeho, co jsme znali. Každý večer jsme počítali peníze, škrtali položky v rozpočtu. Petr začal brát přesčasy, já šila dětské oblečení na Fleru. Byli jsme unavení, podráždění. Malý Honzík se narodil do světa, kde se místo radosti řešily splátky a kompromisy.

Tchán s tchyní přijeli na návštěvu až po měsíci. Přinesli plyšového medvěda a obálku s tisícovkou. „Na pleny,“ řekla tchyně. Dívala jsem se na ni a v hlavě mi běželo: To je všechno? Vždyť vy byste mohli změnit náš život jediným podpisem.

Začali jsme se odcizovat. Petr byl mezi dvěma ohni – miloval mě, ale nechtěl se hádat s rodiči. Já jsem v sobě dusila vztek. Když jsme slavili Honzíkovy první narozeniny, tchán s tchyní přišli pozdě a odešli brzy. „Máme ještě divadlo,“ omluvila se tchyně. Honzík mával z okna a já si poprvé uvědomila, že jeho prarodiče jsou pro něj cizinci.

Jednou večer jsem Petrovi řekla: „Víš, že Honzík je pro ně jen povinnost? Nikdy ho nevezmou na hřiště, nikdy mu nebudou číst pohádky.“ Petr se rozčílil: „To není fér! Dali nám život, vychovali mě…“ Ale pak se zarazil. „Možná máš pravdu.“

Začali jsme se bavit o tom, co vlastně znamená rodina. Je to jen krev? Nebo ochota pomoci, když je to potřeba? Moje maminka sice neměla peníze, ale každý týden nám vařila, hlídala Honzíka, když jsem potřebovala na úřad. Petrovi rodiče měli všechno – kromě ochoty být tu pro nás.

Jednou jsem slyšela, jak si Honzík v pokojíčku povídá sám pro sebe: „Babička přijde? Děda přijde?“ A pak ticho. Srdce mi pukalo.

Časem jsme si zvykli. Na menší byt, na méně peněz, na méně rodiny. Ale jizva zůstala. Když jsme po pěti letech konečně splatili většinu hypotéky a mohli si dovolit dovolenou u Máchova jezera, Petr mi řekl: „Možná jsme silnější, než jsme si mysleli.“

Ale já vím, že něco uvnitř mě zůstalo zlomené. Když dnes vidím Honzíka, jak si hraje s dětmi na hřišti a vyhlíží prarodiče, ptám se sama sebe: Co vlastně znamená být babičkou a dědou? Je to jen titul, nebo závazek? A proč někdo srdce otevře a jiný ne?

Možná mi to někdo z vás dokáže vysvětlit. Máte to doma taky tak? Myslíte, že peníze mohou nahradit lásku a čas strávený s rodinou?