Jednou jsem kvůli ní opustil všechno. Teď už vím, že to byla osudová chyba.

„Proč jsi to udělal, tati?“ ozvalo se tiché, roztřesené šeptání mé dcery Aničky, když jsem si balil poslední tašku. Její oči byly plné slz a já jsem v tu chvíli nedokázal najít odpověď. Jen jsem tam stál, neschopný jí říct pravdu – že odcházím kvůli jiné ženě. Kvůli Evě.

Bylo mi čtyřicet pět, měl jsem stabilní práci v bance na Smíchově, krásný dům v Říčanech, dvě děti a manželku Lenku, která mě milovala přes všechny mé chyby. Ale když jsem potkal Evu na školení v Brně, všechno se ve mně zlomilo. Byla o deset let mladší, plná života a energie, kterou jsem už dlouho necítil. Stačilo pár večerů v hotelovém baru, pár upřímných rozhovorů o snech a zklamáních, a já měl pocit, že jsem znovu mladý.

„Myslíš, že to zvládneš? Odejít od všeho?“ ptala se mě Eva jednou večer, když jsme seděli na lavičce pod Petrovem. V očích měla jiskru i strach. „Nechci být ta druhá.“

„Udělám to,“ odpověděl jsem tehdy bez váhání. „Kvůli tobě bych opustil všechno.“

A tak jsem to udělal. Lenka brečela, děti plakaly, rodiče mě nepoznávali. Kamarádi mi volali, abych se vzpamatoval. Já ale neposlouchal nikoho. Byl jsem přesvědčený, že začínám nový život – lepší život.

První týdny s Evou byly jako z románu. Pronajali jsme si byt na Vinohradech, chodili na koncerty do Lucerny, jezdili na výlety do Českého ráje. Smáli jsme se spolu a já měl pocit, že všechno špatné zůstalo za mnou. Jenže pak přišly první hádky.

„Proč pořád myslíš na děti?“ vyčítala mi Eva jednou večer, když jsem jí navrhl, že bych mohl jet za Aničkou na její první vystoupení v baletu. „Máš nový život se mnou!“

Začal jsem si uvědomovat, že Eva není taková, jakou jsem si ji vysnil. Byla žárlivá, nejistá a často mi vyčítala minulost. Já se snažil být oporou, ale v srdci mi rostla prázdnota. Děti mi přestaly volat. Lenka změnila číslo.

Jednoho dne jsem přišel domů a Eva tam nebyla. Na stole ležel vzkaz: „Omlouvám se, ale nedokážu žít s tvými stíny.“ Odešla beze slova rozloučení.

Zůstal jsem sám v cizím bytě, bez rodiny i přátel. Z práce mě propustili kvůli reorganizaci a já neměl sílu začínat znovu. Pokusil jsem se kontaktovat Lenku – neodpověděla. Zkoušel jsem psát Aničce i synovi Tomášovi na Facebooku – bez reakce.

Začal jsem chodit do hospody U Tří růží na Starém Městě. Tam mě nikdo neznal a mohl jsem mlčet celé hodiny nad pivem. Jednou ke mně přisedl starší pán.

„Vypadáte ztraceně,“ řekl tiše.

Jen jsem přikývl.

„Kvůli ženský?“ hádal správně.

„Kvůli sobě,“ odpověděl jsem popravdě.

Doma mě čekalo jen ticho a prázdné stěny. Každý večer jsem si prohlížel staré fotky – děti na chalupě v Orlických horách, Lenka s úsměvem u vánočního stromku. Všechno pryč.

Jednou v noci jsem napsal Lence dlouhý e-mail. Omluvil jsem se za všechno – za zradu, za bolest, za to, že jsem je opustil kvůli iluzi štěstí. Odpověď nikdy nepřišla.

Začal jsem chodit k psychologovi. Říkal mi, že musím odpustit sám sobě. Ale jak? Když každý den cítím tíhu toho, co jsem způsobil? Když vím, že už nikdy nebudu součástí rodiny?

Někdy potkám Aničku ve městě – vždycky sklopí oči a přidá do kroku. Tomáš mě ignoruje úplně. Přátelé se mi vyhýbají nebo mě litují.

Dnes je mi padesát a žiju sám v malém bytě na Žižkově. Každý den vstávám s otázkou: Co kdybych tehdy neodešel? Co kdybych si vážil toho, co mám?

Možná je největší trest vědět, že některé chyby už nikdy nenapravíme. A tak se ptám: Udělali jste někdy něco, co vás navždy změnilo? A dá se vůbec odpustit sám sobě?