Dvě tváře jednoho manželství: Příběh o zradě a novém začátku

„Kdo je Jana?“ zeptala jsem se tiše, zatímco Petr stál u dveří s klíči v ruce. V tu chvíli se mi třásly ruce tak, že jsem sotva udržela mobil. Na displeji svítila zpráva: „Miluju tě, Petře. Přijdeš dnes?“ Věděla jsem, že to není omyl. Byla jsem jeho žena už deset let a nikdy by mi neřekl, že má někoho jiného. Ale teď jsem to měla černé na bílém.

Petr se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé. „To není tak, jak si myslíš,“ začal, ale já už věděla, že všechno je přesně tak, jak si myslím. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali – náš byt na Žižkově, společné víkendy na chalupě u Sázavy, dokonce i naše hádky o tom, kdo koupí mléko – to všechno najednou ztratilo smysl.

Sedla jsem si na židli a snažila se dýchat. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se. Petr mlčel. Věděla jsem, že kdybych ho teď nechala odejít, už nikdy bych se pravdu nedozvěděla. „Řekni mi to. Dlužíš mi aspoň tohle.“

„Rok,“ vydechl nakonec. „Ale není to tak jednoduché…“

„Rok?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Celý rok žiješ dvojí život a já nic nepoznala?“

Petr se snažil vysvětlovat, že to nebylo plánované, že Jana byla jen útěcha v těžkých chvílích, že mě nikdy nepřestal milovat. Ale já už ho neslyšela. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty večery, kdy přišel domů pozdě s výmluvou na práci, na jeho náhlé zájmy o běhání a „firemní akce“. Najednou všechno dávalo smysl.

Následující dny byly jako zlý sen. Nevěděla jsem, co mám dělat. Moje máma mi radila: „Hlavně nejednej zbrkle.“ Ale jak mám žít s někým, kdo mi lhal do očí? Kamarádka Lenka mi nabídla azyl u sebe na Smíchově. „Přijeď kdykoliv,“ psala mi v noci.

Jednoho dne jsem se rozhodla Janu kontaktovat. Našla jsem ji přes Facebook – měla společnou fotku s Petrem z nějakého koncertu v Lucerně. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem jí napsala: „Můžeme si promluvit? Týká se to Petra.“

Sešly jsme se v kavárně na Vinohradech. Jana byla překvapivě milá a nervózní stejně jako já. Když jsem jí řekla pravdu, rozplakala se. „Já nevěděla, že je ženatý,“ šeptala. V tu chvíli jsem pochopila, že jsme obě obětí stejné lži.

Začaly jsme si povídat o všem – o tom, jak Petr dokázal žonglovat s časem, jak nám oběma sliboval budoucnost. Bylo zvláštní cítit k Janě spíš soucit než nenávist. Obě jsme byly podvedené ženy, které přišly o iluze.

Když jsem se vrátila domů, čekal mě Petr s kyticí růží. „Promiň,“ prosil mě. „Udělám cokoliv, abych tě neztratil.“ Ale já už věděla, že některé věci nejdou vzít zpět.

Začal boj o byt – Petr chtěl zůstat, já taky. Každý den byl plný hádek a napětí. Jednou večer jsem slyšela, jak volá Janě a omlouvá se jí za všechno. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem ochotná bojovat za něco, co už dávno neexistuje.

Rozvod byl těžký a ponižující. Musela jsem vysvětlovat rodičům i kolegům v práci, proč najednou nejsem „paní Nováková“. Někteří přátelé se ode mě odvrátili – prý jsem měla být tolerantnější. Jiní mě podporovali a pomáhali mi postavit se na vlastní nohy.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu zjišťovala, kdo vlastně jsem bez Petra. Objevila jsem radost z maličkostí – ranní káva na balkoně, procházky po Letné, večery s knihou místo čekání na manžela.

Jednou mi Jana napsala: „Děkuju ti za upřímnost. Pomohla jsi mi otevřít oči.“ Uvědomila jsem si, že i když mě Petr zradil, získala jsem něco cenného – odvahu postavit se pravdě a začít znovu.

Dnes už vím, že život není černobílý a že každý konec může být začátkem něčeho nového. Někdy si ale v noci stále kladu otázku: Jak dlouho bych ještě žila ve lži, kdybych tu zprávu nenašla? A kolik žen kolem nás žije podobný příběh – jen o tom nemluví?