„Dost!“ – Jak jsem si konečně vybojovala svůj klid a hranice

„Jano, prosím tě, nemohli bychom u tebe s Pavlem přespat ještě jednu noc? Vždyť víš, jak je to teď s těmi cenami hotelů v Praze…“ slyším v telefonu hlas své sestry Lenky. Je pátek večer, sedím na pohovce, v ruce hrnek studeného čaje, a v hlavě mi hučí. Už třetí týden mám doma někoho na přespání. Nejprve bratránek Tomáš, pak kamarádka Petra s přítelem, teď Lenka s Pavlem. Můj dvoupokojový byt na Vinohradech se změnil v noclehárnu.

„Lenko, já…“ začnu váhavě, ale ona mě nenechá domluvit. „Jani, jsi zlatá! Pošlu ti SMS, kdy dorazíme. A neboj, koupíme aspoň nějaké víno.“ Položí to dřív, než stihnu říct jediné slovo. Sedím a cítím, jak se mi stahuje žaludek. Vždycky jsem byla ta hodná, co pomůže, co nikdy neodmítne. Ale teď? Mám chuť křičet.

Ještě před pár lety bych si to ani neuvědomila. Vyrůstala jsem v rodině, kde se očekávalo, že se o druhé postarám. Maminka mi vždycky říkala: „Janičko, buď na ostatní hodná, oni ti to vrátí.“ Jenže nikdo mi neřekl, že když dávám pořád jen já, nezbude mi nic pro sebe.

V pondělí ráno se probouzím na gauči, protože Lenka s Pavlem zabrali moji postel. V kuchyni je nepořádek, v koupelně mokré ručníky, v lednici zmizelo poslední mléko. Jdu do práce s kruhy pod očima a hlavou plnou výčitek – proč jsem zase neřekla ne? V kanceláři mě kolegyně Martina pozoruje: „Jano, jsi nějaká bledá. Děje se něco?“ Chci jí říct pravdu, ale místo toho se usměju: „To nic, jen jsem špatně spala.“

Večer doma sedím u stolu a dívám se na Lenku, jak si lakuje nehty a vypráví Pavlovi o nové kavárně. „Jani, máš ještě nějaký čaj?“ volá na mě z obýváku. V tu chvíli to ve mně praskne. „Lenko, víš co? Už toho mám dost. Potřebuju svůj klid. Chci být doma sama.“ Je ticho. Lenka se na mě dívá, jako bych jí dala facku. „Cože? Vždyť jsme tvoje rodina!“ „Právě proto,“ odpovím tiše. „Rodina by měla respektovat moje hranice.“

Následuje hádka. Lenka mi vyčítá, že jsem sobecká, že ona by mě nikdy nevyhodila. Pavel mlčí, jen se dívá do země. Když konečně odejdou, sedím na podlaze a brečím. Cítím se provinile, ale zároveň se mi ulevilo. Poprvé za dlouhou dobu je v bytě ticho.

Další dny jsou těžké. Maminka mi volá: „Janičko, co se stalo s Lenkou? Byla u mě a plakala.“ Vysvětluju jí, že potřebuju svůj prostor, že už nemůžu být pro všechny hotel. Maminka nechápe: „Ale vždyť jsi vždycky byla tak obětavá…“

V práci se mi uleví, když mi Martina řekne: „Jano, udělala jsi dobře. Taky jsem se musela naučit říkat ne.“ Najednou si uvědomím, že nejsem sama. Že spousta lidí kolem mě žije v pasti očekávání druhých.

Začínám si všímat, jak často říkám ano, i když chci říct ne. Kamarádka Petra mě prosí, jestli bych jí nepohlídala psa na víkend. „Promiň, Petro, tentokrát to nejde.“ Je překvapená, ale přijme to. S každým dalším ne cítím větší sílu.

Jednoho dne mi volá Lenka. „Jani, můžeme si promluvit?“ Sejdeme se v kavárně na I.P. Pavlova. Sedíme naproti sobě, ona nervózně míchá kávu. „Promiň, že jsem tě tak využívala,“ řekne nakonec. „Měla jsem pocit, že ti to nevadí.“ „Vadilo,“ odpovím upřímně. „Jen jsem se bála to říct.“

Začínáme spolu znovu budovat vztah – tentokrát s respektem k mým hranicím. Učím se, že nemusím být pro všechny vždycky dostupná. Že můj klid je důležitější než pohodlí ostatních.

Dnes už vím, že říct ne není sobecké. Je to akt sebelásky a úcty k sobě samé. A i když mě to stálo pár slz a hádek, stálo to za to.

Někdy si večer sednu do ticha svého bytu a přemýšlím: Kolik z nás žije život pro druhé a zapomíná na sebe? Kolik z nás se bojí říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?