Chtěla jsem, aby mi manžel platil za péči o naše dítě: Příběh jedné české rodiny

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Chceš, abych ti platil za to, že se staráš o naši vlastní dceru?“ Petr stál u dveří ložnice, v ruce aktovku a v očích směs nepochopení a vzteku. Já seděla na posteli, v ruce hrnek studeného kafe, a snažila se nebrečet. Malá Anička už spala vedle v pokojíčku, ale v bytě bylo dusno jako před bouřkou.

Nikdy jsme si s Petrem nemysleli, že se dostaneme až sem. Když jsme se brali, byli jsme oba mladí, plní plánů a snů. On pracoval jako programátor v jedné pražské firmě, já byla učitelka v mateřské škole. Děti jsme nikdy moc neřešili – oba jsme věděli, že jednou přijdou, ale kdy a jak, to jsme nechávali osudu.

Pak přišla Anička. Tři roky zpátky. Byla plánovaná i neplánovaná zároveň – prostě jsme si řekli, že už je čas. První měsíce byly krásné. Petr byl pozorný, pomáhal mi s kojením, přebalováním i nočním vstáváním. Jenže pak se vrátil do práce a všechno zůstalo na mně.

Začala jsem být unavená. Ne fyzicky – to taky – ale hlavně psychicky. Každý den stejný kolotoč: vstát, nakrmit Aničku, uklidit byt, uvařit oběd, jít na procházku, hrát si s ní, večer ji vykoupat a uložit. Petr chodil domů pozdě a unavený. „Měl jsem dneska těžký den,“ říkal často. Já jen přikývla a šla do koupelny brečet.

Jednoho večera jsem seděla s kamarádkou Janou v kavárně na Vinohradech. „Víš co? Já bych chtěla aspoň jednou slyšet ‚děkuju‘,“ řekla jsem jí zoufale. Jana se zasmála: „Lucie, já jsem to vyřešila po svém. Požádala jsem Martina, aby mi dával kapesné za domácnost. Jako kdybych byla jeho zaměstnanec.“

Ta myšlenka mě pronásledovala celý týden. Proč bych neměla dostávat zaplaceno za to, co dělám? Kdybychom si najali chůvu nebo uklízečku, platili bychom jim tisíce měsíčně. Já dělám obojí – zadarmo.

Když jsem to Petrovi navrhla poprvé, smál se. „To je nějaký vtip?“ Ale když jsem trvala na svém a vysvětlila mu, jak se cítím – že mám pocit, jako bych byla jen služka bez uznání – začal být podrážděný. „Já tě živím! Platím nájem, jídlo, všechno! Co ještě chceš?“

A tak jsme se začali hádat. Každý den. O peníze, o čas, o to, kdo má těžší život. Petr mi vyčítal, že sedím doma a nic nedělám. Já mu vyčítala, že mě nevidí a neváží si mě.

Jednou večer jsem už nevydržela a začala křičet: „Víš vůbec, kolik stojí moje práce? Kolik bys platil cizí ženské za to, co dělám já? Proč mám pocit, že jsem pro tebe jen inventář?“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl tiše: „Já tě mám rád, Lucie. Ale nerozumím ti.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Lucie, vy potřebujete uznání. Ne peníze.“ Ale já už nevěděla, jak jinak si o něj říct.

Jednoho dne jsem sbalila Aničku a odjela k rodičům do Plzně. Petr mi psal dlouhé zprávy: „Vrať se domů. Prosím.“ Ale já potřebovala čas sama pro sebe.

U rodičů jsem měla klid na přemýšlení. Máma mi řekla: „Taky jsem to zažila s tátou. Ale nikdy jsme o tom nemluvili.“

Začala jsem číst články o neviditelné práci žen v domácnosti. O tom, jak je podhodnocená a často přehlížená. Psala jsem si deník a počítala hodiny strávené péčí o Aničku a domácnost.

Po dvou týdnech jsem se rozhodla vrátit domů. S Petrem jsme si sedli ke stolu a poprvé opravdu mluvili – bez výčitek a křiku.

„Nejde mi o peníze,“ řekla jsem mu nakonec. „Jde mi o to vědět, že si mě vážíš.“

Petr mě objal a slíbil mi, že se bude víc snažit. Začal mi pomáhat doma i s Aničkou. Občas mi přinese květiny nebo uvaří večeři.

Náš vztah není dokonalý – pořád máme spoustu problémů. Ale naučili jsme se spolu mluvit.

Někdy si ale stejně říkám: Proč je tak těžké ocenit práci ženy v domácnosti? Musíme si opravdu říkat o uznání – nebo by to mělo být samozřejmé?

Co myslíte vy? Máme právo chtít za péči o děti i finanční uznání od partnera? Nebo je to prostě součást rodinného života?