Roky v cizině pro jejich budoucnost: Koupil jsem každému dítěti byt, ale přespat mě nenechali

„Tati, dneska to fakt nejde. Máme tu s Martinou návštěvu a už jsme plánovali večer. Zkus to jindy, jo?“

Stojím na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce igelitku s domácími koláči, které jsem koupil cestou z nádraží. Je mi šedesát tři a poprvé po dvaceti letech v Německu se vracím domů s tím, že už zůstanu. Dětem jsem koupil byty, posílal peníze, platil školy, dovolené i kroužky. Všechno proto, aby měly lepší život než já. A teď stojím před dveřmi svého syna Tomáše a slyším, jak za nimi šeptá jeho žena Martina: „Řekni mu to slušně, ale ať dneska nejde dovnitř.“

Srdce mi buší až v krku. „To nevadí, Tome,“ snažím se usmát. „Jen jsem ti chtěl dát ty koláče. A… možná bych si tu mohl na gauči přespat? V hotelu už neměli místo.“

Tomáš se na mě dívá rozpačitě. „Tati, fakt dneska ne. Zkus to u Lucky, jo?“

Lucka je moje dcera. Koupil jsem jí byt na Žižkově, když jí bylo dvacet dva. Teď je jí třicet a má dvě děti. Volám jí cestou tramvají.

„Tati, promiň, ale kluci mají angínu a já jsem úplně hotová. Navíc bys musel spát na zemi v obýváku, protože máme rozbitou sedačku.“

„To nevadí, Lucko. Já bych si klidně lehl i na zem.“

„Fakt to nejde, tati. Zavolej Petrovi.“

Petr je nejmladší. Právě dokončil práva a bydlí ve vlastním bytě na Smíchově – taky ode mě. Telefon zvedne až napotřetí.

„Ahoj tati. Hele, já mám dneska rande a fakt bych potřeboval byt pro sebe…“

Sedím pak na lavičce před nádražím a dívám se na svoje ruce. Jsou ztvrdlé od práce – dvacet let jsem tahal bedny v německém skladu, abych dětem mohl koupit všechno, co potřebují. S manželkou jsme se rozvedli už před lety – ona mi vyčítala, že jsem pořád pryč a děti mě znají jen z fotek a balíků s dárky.

Vždycky jsem si říkal: „Až se vrátím, všechno bude jinak.“ Představoval jsem si společné večeře, smích v kuchyni, vnoučata na klíně. Ale teď mám pocit, že jsem pro ně cizinec.

Druhý den ráno sedím v kavárně u Hlavního nádraží a přemýšlím, co dál. Volám Tomášovi – nezvedá to. Zkouším Lucku – „Tati, fakt nemám čas.“ Petr mi pošle SMS: „Ozvu se později.“

Zkouším zavolat bývalé manželce Janě. „Co chceš?“ ozve se unaveně.

„Jano… já už jsem zpátky. Děti mě nechtějí pustit k sobě přespat.“

Chvíli je ticho. Pak řekne: „Co jsi čekal? Že tě po těch letech budou vítat s otevřenou náručí? Nechal jsi je tu vyrůst bez tebe.“

„Ale vždyť jsem to dělal pro ně…“

„To sis možná myslel ty,“ řekne tiše a zavěsí.

Celý den bloumám po Praze. Dívám se na domy, které jsem dětem koupil – každý z nich má střechu nad hlavou díky mně. Ale já nemám kde složit hlavu.

Večer sedím v parku na Letné a vzpomínám na dobu, kdy byli malí. Jak jsme chodili krmit labutě na Vltavu, jak mi Lucka kreslila obrázky do Německa a Tomáš mi posílal dopisy plné pravopisných chyb. Tehdy mi chyběli tak moc, že mě to bolelo fyzicky.

Teď jsou dospělí a já jim připadám jako vetřelec.

Začínám si uvědomovat, že peníze nikdy nenahradí čas strávený s rodinou. Že všechny ty byty a dárky jsou jen věci – vztahy se koupit nedají.

Po týdnu mi volá Lucka: „Tati… kluci už jsou zdraví. Nechceš přijít na oběd?“

Jdu tam s nadějí i strachem. Sedíme u stolu, její manžel je milý, kluci mi ukazují nové hračky. Ale cítím mezi námi zeď – neviditelnou, ale pevnou.

Po obědě se ptám: „Lucko… proč jste mě nechtěli pustit přespat?“

Dívá se do talíře. „Tati… my tě máme rádi. Ale jsme zvyklí žít bez tebe. Když jsi byl pryč, naučili jsme se spoléhat sami na sebe. Teď je to zvláštní… najednou jsi tu a my nevíme, jak tě přijmout zpátky.“

Odcházím s těžkým srdcem. Vím, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

Sedím večer u Vltavy a přemýšlím: Udělal jsem správně? Měl jsem radši zůstat doma a být chudší? Nebo je lepší mít střechu nad hlavou a prázdno v duši?

Co byste udělali vy? Je možné napravit roky odloučení? Nebo některé rány nikdy nezmizí?