Odmítnutá pomoc: Jak mě bohatí tchán a tchyně nechali na holičkách a já musela volit mezi hrdostí a přežitím

„To snad nemyslíš vážně, Lucie!“ ozvalo se od stolu, kde ještě před chvílí voněl kapr a bramborový salát. Tchyně Alena, v rudých šatech a s perlovým náhrdelníkem, se na mě dívala, jako bych právě rozbila rodinný porcelán. „My jsme ti s Karlem dali všechno, co jsme mohli. A teď chceš ještě peníze?“

Ztuhla jsem. Všichni u stolu zmlkli, dokonce i malý Matěj přestal šustit papírem od dárků. Můj muž Petr se na mě podíval s očima plnýma obav. Věděla jsem, že tohle je okamžik, který změní všechno.

Bylo to poprvé, co jsem si dovolila požádat o pomoc. Po měsících, kdy jsme s Petrem počítali každou korunu, kdy jsem prodávala oblečení na Vinted a on bral přesčasy v autodílně, jsem už dál nemohla předstírat, že to zvládneme sami. Ale místo pochopení přišla ledová sprcha.

„Mami, prosím tě,“ zkusil Petr tiše, „je to jen půjčka. Vrátíme vám to, jakmile budu mít víc práce.“

Tchán Karel si odkašlal a podíval se na mě přes brýle. „Lucie, my jsme si na všechno museli vydělat sami. Nikdo nám nic nedal. To je život.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Všichni v rodině věděli, že Karel vlastní dvě firmy a Alena má butik v centru Prahy. Jejich dům v Dejvicích byl plný drahých obrazů a starožitností. Ale pro nás neměli ani korunu.

Po večeři jsem se zavřela v dětském pokoji a slyšela, jak se v kuchyni šeptá. Petr za mnou přišel a objal mě. „Promiň, lásko. Věděl jsem, že to bude těžké, ale nečekal jsem, že budou tak tvrdí.“

„To není tvoje chyba,“ zašeptala jsem. „Ale jak to teď zvládneme?“

Další týdny byly jako zlý sen. Petr byl čím dál víc uzavřený, doma jsme se hádali kvůli každé hlouposti. Já se snažila najít další brigádu, ale s malým dítětem to bylo skoro nemožné. Moje máma bydlela v malém bytě v Mostě a sama měla sotva na nájem.

Jednoho večera, když Matěj usnul, jsem seděla v kuchyni a dívala se na účet v bance. Zbývalo nám pár tisíc do výplaty a lednice byla skoro prázdná. Zvedla jsem telefon a napsala Aleně zprávu: „Prosím, potřebujeme jen malou půjčku na měsíc. Opravdu to vrátíme.“

Odpověď přišla až ráno: „Lucie, musíte se naučit postarat sami o sebe. My jsme vám už pomohli dost.“

V tu chvíli jsem cítila vztek, smutek i ponížení. Proč je pro ně tak těžké nám pomoct? Vždyť jsme rodina! Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy mi Alena dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejich syna. Že pocházím z chudých poměrů, že nemám vysokou školu, že jsem „jen“ zdravotní sestra.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Petr to cítil a snažil se mě rozveselit, ale i on byl zlomený. Jednou večer přišel domů pozdě, unavený a podrážděný. „Možná bychom měli Matěje dát na pár dní k tvojí mámě. Aspoň ušetříme za jídlo.“

„To myslíš vážně?“ vyjela jsem na něj. „Chceš poslat naše dítě pryč, protože nemáme peníze? To radši půjdu uklízet noční směny do nemocnice!“

Petr se na mě podíval a v očích měl slzy. „Já už nevím, co mám dělat. Táta mi dneska řekl, že jsem neschopný, když nedokážu uživit rodinu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze. Jde o naši hrdost, o to, jak nás vidí ostatní. O to, že jsme pro ně pořád jen ti „chudí příbuzní“, kteří si neumí poradit sami.

Začala jsem hledat řešení. Přihlásila jsem se na kurz pečovatelky, abych mohla pracovat i u seniorů doma. Bylo to těžké, ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám. Petr si našel druhou práci jako řidič rozvozu pizzy. Byli jsme unavení, hádali jsme se, ale drželi jsme spolu.

Jednoho dne mi volala Alena. „Lucie, slyšela jsem, že pracuješ u paní Novotné. To je moje známá. Prý jsi moc šikovná.“

„Děkuju,“ odpověděla jsem chladně.

„Víš, my jsme s Karlem přemýšleli, že bychom ti mohli pomoct… Ale jen pokud slíbíš, že to nikomu neřekneš. Nechceme, aby si lidi mysleli, že podporujeme lenost.“

V tu chvíli jsem ucítila, jak se ve mně něco láme. „Děkuju, ale už to zvládneme sami. Nechci vaši pomoc za takových podmínek.“

Položila jsem telefon a rozbrečela se. Byla jsem na dně, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Možná jsme neměli peníze, ale měli jsme sebe. A to bylo víc, než mi kdy mohli dát.

Dnes už je to pár let. Matěj chodí do školy, Petr má vlastní autodílnu a já pracuju jako pečovatelka. S Alenou a Karlem se vídáme jen zřídka. Vždycky se usmívají, ale mezi námi je zeď, kterou už nikdy nepřelezeme.

Někdy si říkám: Udělala jsem dobře, že jsem odmítla jejich pomoc? Nebo jsem jen byla příliš hrdá? Co je vlastně důležitější – hrdost, nebo láska a rodina? Co byste udělali vy na mém místě?