Není to můj syn – a přesto je všechno jinak

„Proč bych měl platit za někoho, kdo není můj?“ ozvalo se z kuchyně, kde můj otec bouchl hrncem o linku. Seděl jsem v obýváku, ruce se mi třásly a v hlavě mi duněla jeho slova. Věděl jsem, že tohle bude těžké. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že až takhle.

Bylo mi třicet a měl jsem pocit, že mám všechno pod kontrolou. Práce v IT firmě v Brně, byt na Lesné, víkendové výlety na Pálavu s kamarády. Pak jsem poznal Janu. Byla jiná než všechny ženy před ní – klidná, upřímná, s očima plnýma smutku i naděje. A měla syna. Matěje. Bylo mu pět a jeho otec zmizel hned po porodu. Jana nikdy nechtěla mluvit o tom, co se stalo. Já se neptal.

První měsíce byly krásné. Chodili jsme do Lužánek, hráli si na hřišti, smáli se. Matěj mě začal brát jako kamaráda. „Štěpáne, pojď si se mnou stavět hrad!“ volal na mě a já běžel. Ale čím víc jsem byl součástí jejich života, tím víc jsem cítil tlak okolí.

Moje máma byla zpočátku nadšená. „Jana je moc milá,“ říkala. Ale když zjistila, že Matěj není můj syn, změnila tón. „Víš, Štěpáne, měl by sis najít někoho bez závazků. Proč bys měl vychovávat cizí dítě?“

Jednou večer jsme seděli s Janou u stolu a ona se mě zeptala: „Nebude ti vadit, že Matěj není tvůj? Že nikdy nebude?“ Podíval jsem se jí do očí a poprvé jsem cítil strach. Co když to nezvládnu? Co když budu pořád jen ten cizí?

Začaly hádky. S Janou, s rodiči, dokonce i sám se sebou. Když jsem jednou přišel domů pozdě z práce a našel Janu uplakanou v kuchyni, Matěj spal v pokoji. „Tvoje máma mi dnes volala,“ řekla tiše. „Řekla mi, že bych ti měla dát svobodu.“

V tu chvíli jsem měl chuť všechno vzdát. Ale pak jsem šel do Matějova pokoje. Spal stočený do klubíčka, v ruce držel plyšového medvěda. Sedl jsem si k němu a díval se na něj dlouho do noci.

Další dny byly těžké. V práci jsem byl podrážděný, doma ticho. Jednou mi kolega Tomáš řekl: „Hele, proč si to děláš? Najdi si holku bez dítěte. Budeš mít klid.“

Ale já už věděl, že to není tak jednoduché. Začal jsem si všímat maličkostí – jak Matěj čeká u okna, až přijdu domů; jak se ke mně tiskne při pohádce; jak mě poprvé oslovil „tati“ a pak se zarazil a omluvil.

Jednoho dne jsme šli s Janou na rodičovskou schůzku do školky. Ostatní rodiče na mě koukali skrz prsty. „To je ten nový přítel Jany? Ten ITák?“ slyšel jsem šeptat dvě maminky u šatny. Cítil jsem se trapně a provinile, jako bych dělal něco špatného.

Večer jsme seděli s Janou na balkoně a mlčeli. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznal jsem poprvé nahlas. „Ale chci to aspoň zkusit.“

Začal jsem trávit s Matějem víc času – chodili jsme na fotbal, stavěli modely aut, učil jsem ho jezdit na kole. Jednou spadl a rozbil si koleno. Plakal a volal: „Tati!“ Zastavilo se mi srdce.

Když jsme přišli domů, Jana mě objala a řekla: „Děkuju.“

Ale tlak okolí neustával. Máma mi přestala volat, otec mě ignoroval. Na rodinné oslavě dělal, že Matěje nevidí. „Není to náš vnuk,“ řekl jednou potichu mámě v kuchyni – ale já to slyšel.

Začal jsem pochybovat sám o sobě. Mám právo být otcem cizímu dítěti? Můžu někdy nahradit někoho, kdo tu nikdy nebyl?

Jednou večer přišel Matěj za mnou do pracovny s obrázkem – nakreslil nás tři: mě, Janu a sebe. Napsal pod to: „Moje rodina.“

Rozbrečel jsem se.

Dnes už vím, že rodina není jen krev nebo jméno v rodném listu. Je to každodenní rozhodnutí být tu pro někoho – i když to bolí a i když vás ostatní odsuzují.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělal bych to znovu? Stál by mi za to ten boj s vlastní rodinou a společností? Co byste udělali vy na mém místě?