Ztratila jsem vnučku kvůli koláčkům?

„Tohle už není normální, Marie! Anička má hlad a ty jí dáš jen suchý rohlík? A kde jsou ty peníze, co jsme ti dali na dobroty?“ křičel na mě můj zeť Tomáš ve dveřích mé kuchyně. Jeho hlas se rozléhal po celém domě, až se mi sevřelo srdce. Anička stála za ním, oči sklopené, v ruce mačkala plyšového medvídka.

V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Tomáši, já jsem jí dala rohlík s máslem a kakao. Vždyť to měla vždycky ráda. A peníze jsem schovala do kredence, kdyby bylo potřeba něco koupit.“

Tomáš mě probodl pohledem. „To nestačí! Dneska děti potřebují víc než jen rohlík a kakao! Máma jí dává jogurty, ovoce, sušenky… Ty šetříš i na vlastní vnučce!“

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem sama vyrůstala – chleba s máslem byl svátek, sladkosti jsme měli jen o Vánocích. Nikdy mi to nepřišlo málo. Ale teď? Teď se zdálo, že všechno, co jsem dělala, bylo špatně.

Když Tomáš odešel i s Aničkou, zůstala po nich v kuchyni jen tichá prázdnota. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na kredenc, kde leželo pár stokorun zabalených v kapesníku. Tolik jsem se bála, že peníze ztratím nebo že je někdo ukradne. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mi někdo mohl vyčítat, že šetřím pro rodinu.

Ten večer jsem nemohla usnout. Pořád jsem slyšela Tomášova slova: „Šetříš i na vlastní vnučce!“ Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jestli jsem opravdu taková lakomá babka, jak ze mě udělal. Vždyť jsem celý život dřela – vstávala ve čtyři ráno ke kravám, tahala pytle brambor, vařila pro celou rodinu. Nikdy jsem si nestěžovala. Proč teď najednou nestačí to, co nabízím?

Druhý den ráno jsem šla do obchodu a koupila Aničce její oblíbené jahodové jogurty a sušenky s čokoládou. Chtěla jsem jí je donést domů, ale když jsem přišla k jejich domu, nikdo mi neotevřel. Volala jsem dceři Lence, ale nezvedala telefon. Bylo mi jasné, že Tomáš všechno převyprávěl po svém.

Dny plynuly a já Aničku neviděla. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na cestu, jestli se neobjeví její malá postava s růžovým batohem. Místo toho přišel dopis od Lenky: „Mami, Tomáš nechce, abys Aničku hlídala. Prý jí nedáváš dost jídla a má strach o její zdraví.“

Slzy mi tekly po tvářích. Jak jim mám vysvětlit, že bych pro Aničku udělala první poslední? Že šetřím ne proto, že bych byla lakomá, ale protože mám strach z budoucnosti? Že nevím, co bude zítra?

Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy byla Lenka malá. Jak jsme spolu sbíraly jahody na zahradě a pekly koláče z toho mála, co jsme měly. Nikdy si nestěžovala. Proč teď moje dcera nevěří mému způsobu života?

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to moje nejstarší dcera Jana: „Mami, co se to u vás děje? Lenka je úplně vyřízená. Prý jsi Aničce nedala najíst.“

„Janičko,“ vzlykla jsem do sluchátka, „já bych nikdy Aničce neublížila! Jen… možná už nerozumím tomu, co dnes děti potřebují.“

Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Mami, svět je dnes jiný. Děti jsou zvyklé na jiné věci. Ale to neznamená, že jsi špatná babička.“

Po tom rozhovoru jsem dlouho přemýšlela nad tím, jak moc se svět změnil. Jestli je opravdu špatné šetřit a být opatrný. Nebo jestli je špatné chtít předat dětem hodnoty skromnosti a vděčnosti.

Jednoho dne přišla Anička sama. Přiběhla ke mně do kuchyně a objala mě kolem pasu: „Babičko, já tě mám ráda! Můžeme zase péct koláčky?“

Byla jsem tak šťastná, že jsem ji mohla obejmout. Ale věděla jsem, že Tomáš by ji u mě nenechal dlouho.

Když si pro ni přišel, podíval se na mě s ledovým klidem: „Marie, doufám, že jsi jí dala něco pořádného k jídlu.“

Podala jsem mu tašku s jogurty a sušenkami: „Tady máš všechno, co má ráda.“

Anička mi zamávala z auta a já zůstala stát na prahu s pocitem prázdnoty.

Od té doby už Anička nepřišla tak často. Lenka mi volala jen občas a vždycky byla nervózní.

Sedím teď u okna a přemýšlím: Opravdu jsem mohla udělat něco jinak? Nebo je dnešní svět už tak jiný, že pro něj nemám místo? Co byste udělali vy na mém místě?