Zhroutila jsem se u nedělního oběda: Když manželství selhává v tichu každodennosti

„Proboha, Lenko, co to děláš? Vždyť ti padá hlava do polévky!“ slyšela jsem matčin hlas, jakoby z dálky, těsně předtím, než se mi zatmělo před očima. Když jsem se probrala, ležela jsem na pohovce v obýváku, kolem mě stála celá rodina. Mamka mi držela ruku, táta pobíhal s mokrým ručníkem a Tomáš – můj manžel – stál opodál a tvářil se rozpačitě. Malý Matěj plakal v kočárku, nikdo si ho nevšímal.

V tu chvíli mi to došlo. Jsem na všechno sama. Naše první dítě, Matěj, se narodil před třemi měsíci. Od té doby jsem nespala víc než dvě hodiny v kuse. Tomáš se po týdnu otcovské dovolené vrátil do práce a od té doby jako by se ho to netýkalo. „Já vydělávám peníze, ty jsi doma,“ říkával pokaždé, když jsem ho prosila o pomoc. Jenže já už nemohla dál.

„Lenko, musíš víc jíst,“ řekla mamka, když mi podávala sklenici vody. „A hlavně odpočívat.“

„Jak mám odpočívat?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. „Když Tomáš ani neví, kde máme pleny! V noci vstávám jen já, přes den taky. Už nevím, co mám dělat.“

Táta se na Tomáše podíval přísně. „Hele, chlape, tohle není jen její dítě.“

Tomáš jen pokrčil rameny a zamumlal: „Já přece chodím do práce…“

Všichni ztichli. Cítila jsem stud a vztek zároveň. Proč musím já být ta hysterická matka? Proč je v Česku pořád normální, že žena všechno zvládne sama? Vždyť i moje máma byla na všechno sama – a já přísahala, že tohle svému dítěti neudělám.

Po obědě jsme jeli domů. Matěj usnul v autosedačce a já měla konečně chvíli ticha. Tomáš mlčel celou cestu. Doma jsem položila Matěje do postýlky a šla si sednout do kuchyně. Tomáš si pustil televizi.

„Tomáši?“ začala jsem opatrně.

„Hm?“ ani se na mě nepodíval.

„Potřebuju pomoct. Fakt už nemůžu. Dneska jsem omdlela před celou rodinou…“

„To se stává,“ pokrčil rameny.

V tu chvíli mi vyhrkly slzy. „Tobě je to jedno? Já už nevím, co mám dělat! Připadám si jako služka. Ty přijdeš domů, sedneš si k televizi a já… já už nemůžu!“

Tomáš vypnul televizi a konečně se na mě podíval. „Lenko, já fakt nevím, co po mně chceš. Pracuju celej den, přijdu domů unavenej…“

„A já nejsem unavená? Myslíš si, že mateřská je dovolená? Víš vůbec, kolikrát jsem dneska přebalovala? Kolikrát jsem kojila? Kolikrát jsem brečela na záchodě?“

Tomáš mlčel. Pak vstal a odešel do ložnice.

Seděla jsem tam dlouho sama a přemýšlela o všem. O tom, jak jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole v Brně. Jak jsme plánovali rodinu a slibovali si, že budeme jiní než naši rodiče. Jak jsme si představovali společné víkendy na chalupě a procházky s kočárkem po Lužánkách. A teď? Jsem sama víc než kdy dřív.

Další dny byly stejné. Tomáš ráno odešel do práce, večer přišel domů a sotva pozdravil Matěje. Když jsem mu řekla, že potřebuju aspoň hodinu pro sebe – třeba na sprchu nebo krátkou procházku – tvářil se uraženě.

Jednou večer přišla moje sestra Petra na návštěvu. Viděla mě sedět u stolu s kruhy pod očima a Matěje v náručí.

„Leni, ty jsi úplně hotová,“ řekla tiše.

„Já už fakt nevím…“ vzlykla jsem.

Petra mě objala a šeptla: „Musíš si říct o pomoc. A když ji Tomáš nedá… musíš ji najít jinde.“

Začala jsem chodit na setkání maminek v místním centru pro rodiny. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že nejsem jediná. Že i jiné ženy bojují s tím samým – s osamělostí, nepochopením partnera i tlakem okolí být dokonalou matkou.

Jednou večer jsem Tomášovi řekla: „Jestli se něco nezmění, nevydržím to. Potřebuju tě jako partnera, ne jako další dítě.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já nevím, jak ti pomoct.“

„Začni tím, že budeš chtít,“ odpověděla jsem tiše.

Nevím, jestli naše rodina přežije. Nevím, jestli Tomáš dokáže být tím mužem, kterého jsem si vzala – nebo jestli budu muset najít sílu jít dál sama kvůli sobě i Matějovi.

Někdy si říkám: Je lepší zůstat ve vztahu kvůli dítěti – nebo je lepší odejít a ukázat synovi, že máma má právo být šťastná? Co byste udělali vy na mém místě?