„Všechno přepiš na mě! Proč jsi mu věřila? Podvádí tě!“ – Můj boj o domov, dceru a důstojnost po manželově zradě

„Všechno přepiš na mě! Slyšíš mě, Jano? Jinak přijdeš o všechno!“ křičela na mě tchyně v kuchyni, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí se ruce a v hlavě mi hučelo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama. Ještě před týdnem jsem žila v domnění, že máme s Petrem běžné manželství – občas hádky kvůli penězům, občas radost z malé Aničky, která právě začala chodit do školky. Ale teď? Teď jsem stála v kuchyni našeho domu v Říčanech a poslouchala výčitky ženy, která mě nikdy nepřijala za svou.

Všechno to začalo jednou zprávou na Petrově telefonu. „Miluju tě, nemůžu bez tebe být,“ stálo tam. Nejprve jsem si myslela, že je to omyl. Ale když jsem se Petra zeptala, začal se vymlouvat a nakonec přiznal: „Jano, je to pravda. Už dlouho to mezi námi nefunguje.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Dvanáct let společného života, společný dům, dcera… A on to všechno zahodí kvůli nějaké Lucii z práce.

„Mami, proč pláčeš?“ ozvalo se za mnou tiché dětské hlásky. Anička stála ve dveřích v pyžamu s medvídkem v ruce. Rychle jsem si otřela slzy a pokusila se usmát. „To nic, zlatíčko. Jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“ Ale uvnitř jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Petr se odstěhoval k Lucii během dvou dnů. Nechal mi na stole papír s návrhem na rozvod a seznamem věcí, které si chce odvézt. Nejhorší ale bylo, že chtěl střídavou péči o Aničku. „Jano, je to fér. Oba ji milujeme,“ tvrdil mi do očí, zatímco jeho nová přítelkyně čekala před domem v autě.

Začal kolotoč soudů a hádek. Petr najednou tvrdil, že dům je jeho – prý ho koupil za své peníze ještě před svatbou. Tchyně mi vyhrožovala: „Pokud to nepodepíšeš, postarám se o to, abys přišla i o Aničku!“ Byla jsem zoufalá. Neměla jsem kam jít, rodiče už dávno nebyli mezi živými a sestra žila s rodinou v Brně.

Jednou večer jsem seděla u stolu s kamarádkou Martinou a popíjela víno. „Jano, nesmíš jim ustoupit! To je přesně to, co chtějí – aby ses vzdala všeho a odešla s prázdnou.“ Ale já už neměla sílu bojovat. Každý den jsem chodila do práce do školní jídelny a večer padala únavou. Anička byla smutná, ptala se na tátu a já jí nedokázala odpovědět.

Jednoho dne mi přišel dopis od soudu – předběžné opatření: Petr má právo vídat Aničku každý druhý víkend. Když jsem ji poprvé předávala u jeho nového bytu v Modřanech, Lucie stála ve dveřích a usmívala se na mě vítězoslavně. „Nebojte se, Jano. My se o Aničku postaráme,“ řekla sladce. Měla jsem chuť jí jednu vrazit.

Začaly mi chodit anonymní zprávy: „Stejně ti ji vezmou.“ „Jsi špatná matka.“ Později jsem zjistila, že je posílá Petrov bratranec Tomáš, který mě nikdy neměl rád. Cítila jsem se jako štvaná zvěř.

Jednou večer přišla Anička domů uplakaná: „Maminko, teta Lucie říkala, že už budu bydlet u nich napořád.“ V tu chvíli mi došlo, že musím bojovat. Za sebe i za svou dceru.

Začala jsem hledat právní pomoc. Našla jsem advokátku paní Horákovou, která mi vysvětlila moje práva: „Jano, nenechte se zastrašit. Dům je ve společném jmění manželů – mají smůlu.“ Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Soudní tahanice trvaly měsíce. Petr najednou tvrdil, že jsem psychicky labilní a Anička u mě není v bezpečí. Musela jsem podstoupit psychologické testy a sociální pracovnice chodily na kontroly domů. Bylo to ponižující.

Jednou večer jsme s Aničkou seděly na gauči a ona mi šeptla: „Maminko, já chci být s tebou.“ Objala jsem ji a slíbila jí: „Udělám všechno pro to, abychom byly spolu.“

Nakonec soud rozhodl: Anička zůstane u mě a Petr ji může vídat každý druhý víkend. Dům jsme prodali a rozdělili peníze napůl. Nebylo to vítězství v pravém slova smyslu – přišla jsem o domov i iluze o rodině. Ale získala jsem zpět sebeúctu a hlavně svou dceru.

Dnes žijeme s Aničkou v malém bytě na Praze 4. Není to vila v Říčanech, ale je tu klid a smích mé holčičky zní upřímněji než kdy dřív.

Někdy večer přemýšlím: Proč jsou lidé schopni tolik ubližovat kvůli majetku? Stálo jim to za to? A co byste udělali vy na mém místě?