Ve stínu tchyně – Bouře kolem narození mého syna

„Tohle dítě potřebuje pořádně zabalit, jinak nastydne!“ ozvalo se z kuchyně, kde paní Novotná už třetí den přerovnávala moje skříně. Stála jsem v obýváku, v náručí malého Tomáška, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Nejen z únavy po porodu, ale hlavně z bezmoci. Martin seděl u stolu a tvářil se, že nic neslyší.

„Mami, já to zvládnu sama,“ pokusila jsem se o klidný tón, ale hlas se mi třásl. Paní Novotná se na mě podívala s tím svým povýšeným úsměvem, který jsem znala už ze svatby. „Ale prosím tě, ty jsi ještě dítě. Já jsem vychovala tři děti a žádné mi neumřelo.“ Ta věta mě bodla jako nůž.

Od té chvíle se náš byt proměnil v bojiště. Každé ráno začínalo kritikou – jak kojím, jak přebaluji, jak vařím. „Polévka bez majoránky? To snad nemyslíš vážně!“ slyšela jsem za zády. Martin se vymlouval na práci a mizel z domu ještě dřív, než Tomášek otevřel oči. Zůstávala jsem s ní sama a cítila, jak se mi pod rukama rozpadá vlastní život.

Jednou večer jsem seděla v koupelně na studených dlaždicích a tiše plakala. Slyšela jsem, jak paní Novotná v obýváku vypráví Martinovi: „Ta tvoje žena je moc slabá. Já bych to s dětmi nikdy takhle nezvládala.“ Martin mlčel. V tu chvíli jsem si připadala úplně sama.

Další den jsem sebrala odvahu a řekla Martinovi: „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde.“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Mami to myslí dobře. Pomáhá nám.“

„Pomáhá? Já mám pocit, že mě dusí! Nemůžu ani dýchat ve vlastním bytě!“ vyhrkla jsem a slzy mi tekly po tvářích. Martin jen pokrčil rameny: „Vydrž to ještě týden.“

Ale týden se protáhl na měsíc. Každý den jsem byla méně a méně sama sebou. Přestala jsem volat kamarádkám, nechtěla jsem, aby slyšely můj zlomený hlas. Moje máma mi volala: „Jano, jsi v pořádku?“ Ale já jen šeptala: „Ano, mami, všechno je v pořádku.“ Nechtěla jsem ji zatěžovat.

Jednoho večera jsem zaslechla paní Novotnou, jak říká Martinovi: „Možná by bylo lepší, kdybych tu zůstala napořád. Jana to sama nezvládne.“ V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, přijdu o všechno – o sebe, o své dítě i o manželství.

Druhý den ráno jsem sbalila Tomáška do kočárku a odešla k řece. Seděla jsem na lavičce a dívala se na vodu. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Chci být dobrou mámou – ale podle sebe, ne podle cizích pravidel.

Když jsem se vrátila domů, paní Novotná už čekala ve dveřích: „Kde jsi byla? Dítě potřebuje režim!“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla: „Paní Novotná, tohle je můj syn a můj domov. Prosím vás, abyste odešla.“

Bylo ticho. Martin stál za ní a díval se na mě s otevřenou pusou. Paní Novotná se urazila a odešla do pokoje balit věci. Večer bylo v bytě ticho jako nikdy předtím.

Martin přišel za mnou do ložnice: „Tohle jsi přehnala.“

„Možná,“ odpověděla jsem tiše. „Ale už nemůžu žít ve stínu tvé matky.“

Následující týdny byly těžké. Martin byl odtažitý, často chodil domů pozdě. Ale já cítila poprvé po dlouhé době klid. Tomášek se smál a já měla pocit, že jsme zase rodina – i když jiná než dřív.

Dnes je to už rok od té chvíle. S Martinem jsme stále spolu, ale naše vztahy jsou jiné – upřímnější i bolestivější. Paní Novotná k nám chodí jen na návštěvy a já si hlídám své hranice.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou k rodině a ztrátou sebe sama? A kolik toho má člověk obětovat pro klid v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?