Ve jménu lásky: Příběh, který roztrhl mou rodinu

„Petře, co to má znamenat?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco v ruce svírala jeho telefon. Displej ještě svítil a na něm zpráva od nějaké Lenky: „Děkuju za krásný večer, miláčku.“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Petr stál u dveří, bledý jako stěna, a mlčel. Naše osmiletá Klárka seděla v obýváku a kreslila si, netušíc, že se právě hroutí svět, který jsme jí s Petrem tolik let budovali.

„To není tak, jak si myslíš,“ začal Petr tiše, ale já už ho neposlouchala. V hlavě mi běžely obrazy všech těch let – naše svatba na radnici v Pardubicích, první společný byt na sídlišti Dubina, Klárčiny první krůčky. Všechno to teď působilo jako špatný vtip.

„Jak dlouho?“ vydechla jsem nakonec. „Jak dlouho mě taháš za nos?“

Petr se posadil ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Půl roku. Ale… já… nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Místo toho jsem jen tiše odešla do ložnice a zamkla se. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Co řeknu Klárce? Co řeknu rodičům? Jak mám žít dál s člověkem, kterému už nemůžu věřit?

Dny plynuly v mlze. Petr se snažil omlouvat, sliboval, že to skončí. Ale já už mu nevěřila ani slovo. Moje máma mi po telefonu radila: „Hlavně kvůli Klárce neudělej žádnou hloupost.“ Táta byl naopak vzteklý: „Takovýho chlapa bych vyhodil hned!“ Každý měl svůj názor, ale rozhodnout jsem se musela sama.

Jednoho večera jsem seděla s Klárkou u stolu a ona se mě zeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Podívala jsem se na ni a do očí se mi nahrnuly slzy. „Víš, zlato… někdy se dospělí hádají a jsou smutní. Ale tebe máme oba moc rádi.“

Následující týdny byly peklo. Petr začal spát na gauči v obýváku. Doma bylo dusno, hádky střídalo ticho. Jednou večer přišel domů pozdě a já už to nevydržela: „Jestli chceš být s ní, tak běž! Ale Klárku ti nevezmu!“

Petr odešel. Druhý den ráno už jeho věci nebyly ve skříni. Klárce jsem řekla, že tatínek bude nějakou dobu bydlet jinde. Plakala celou noc.

Začal boj o Klárku. Petr chtěl střídavou péči. Já jsem byla přesvědčená, že po tom všem nemůže být dobrým otcem. Soudy, advokáti, nekonečné papírování. Moje kamarádka Jana mi říkala: „Hlavně nebuď hysterická před soudem, to by ti mohlo uškodit.“ Ale jak mám být klidná, když jde o moje dítě?

Jednoho dne přišel dopis od soudu – první stání za měsíc. Byla jsem zoufalá. V práci jsem dělala chyby, šéfová mi dala napomenutí. Máma mi hlídala Klárku častěji než dřív. Cítila jsem se jako selhání.

Petr mezitím začal žít s Lenkou. Klárka ji jednou viděla a přišla domů uplakaná: „Mami, ta paní mi dala pusu na čelo a řekla mi princezno.“ V tu chvíli jsem měla chuť Lence ublížit.

Soudní den byl horší než všechny zkoušky na vysoké dohromady. Petr vypadal upraveně, Lenka seděla v lavici pro veřejnost a usmívala se na něj. Soudkyně byla přísná: „Musíte myslet hlavně na dítě.“ Ale jak mám myslet na Klárku, když mám pocit, že mi berou všechno?

Nakonec soud rozhodl o střídavé péči. Každý druhý týden měla být Klárka u Petra a Lenky. Když jsem to slyšela, rozbrečela jsem se přímo v soudní síni.

První týden bez Klárky byl nejhorší v mém životě. Seděla jsem večer v jejím pokoji mezi plyšáky a brečela do polštáře. Máma mě objímala a říkala: „Musíš být silná kvůli ní.“ Ale já už nevěděla jak.

Časem jsem si zvykla na nový režim. Začala jsem chodit na jógu, vídat se s kamarádkami víc než dřív. Ale pokaždé když Klárka odcházela k Petrovi, cítila jsem v srdci díru.

Jednou večer mi Klárka řekla: „Mami, já bych chtěla být pořád s tebou i s tátou.“ A já jí musela vysvětlit, že někdy dospělí dělají chyby a že ji máme oba rádi.

Dnes už je to rok od té doby, co se všechno rozpadlo. S Petrem spolu mluvíme jen kvůli Klárce. Lenku už neřeším – nemá cenu trápit se tím, co nemůžu změnit.

Ale někdy v noci přemýšlím: Měla jsem odpustit? Šlo to zachránit? Nebo je lepší začít znovu i za cenu bolesti?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec něco takového někdy úplně odpustit?