V padesáti pěti začít znovu: Odchod, který roztrhl rodinu

„Jsi blázen, mami! V tomhle věku? Kam bys šla? Co budeš dělat?“ křičela na mě dcera Martina, zatímco mi v ruce drnčely klíče od bytu. Syn Petr jen mlčky seděl u stolu a zíral do stolu, jako by tam hledal odpovědi na otázky, které si nikdy netroufl vyslovit nahlas. Všichni tři – Martina, Petr i můj manžel Karel – stáli proti mně jako soudci. A já? Já jsem poprvé v životě cítila, že musím myslet na sebe.

„Mami, vždyť máš vnoučata! Co jim řekneme? Že jsi je opustila?“ pokračovala Martina a v očích se jí leskly slzy. „A co táta? Po čtyřiceti letech ho necháš samotného?“

„Nechávám ho s vámi. A sebe nechávám s tím, co mi zbylo z vlastního života,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Hlas se mi třásl, ale věděla jsem, že už nemůžu couvnout.

Když jsem zavřela dveře našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Po letech vaření, praní, starání se o všechny ostatní a zapomínání na sebe jsem poprvé udělala něco jen pro sebe.

Začalo to nenápadně. Po smrti maminky jsem si uvědomila, jak rychle život uteče. Celý život jsem byla „ta hodná“, která nikdy neodmlouvala, která vždycky všechno zařídila. Když děti vyrostly a odešly z domu, myslela jsem si, že konečně přijde čas na mě a Karla. Ale on měl pořád svoje koníčky – rybaření, hospodu s kamarády – a já? Já jsem byla pořád jen „máma“ nebo „babička“.

Jednoho dne jsem si sedla na lavičku v parku a rozplakala se. Vedle mě si přisedla paní Eva z vedlejšího vchodu. „Co je vám?“ zeptala se tiše. A já jí všechno řekla. O pocitu prázdnoty, o tom, že už nevím, kdo vlastně jsem. Eva mě vyslechla a pak řekla: „A proč nezkusíte něco nového? Něco jen pro sebe?“

Ta myšlenka mě pronásledovala celé týdny. Začala jsem chodit na keramiku do domu dětí a mládeže – mezi samé mladší ženy, které se na mě dívaly s údivem i obdivem. Poprvé po letech jsem měla pocit, že něco tvořím jen pro radost.

Ale doma to začalo skřípat. Karel se posmíval: „Keramika? To je pro děti.“ Děti si myslely, že mi přeskočilo. Když jsem navrhla, že bych chtěla jet sama na víkend do lázní, Martina mi řekla: „To přece nemůžeš! Táta tě potřebuje.“

A tak jsem jednoho dne sbalila kufr a odešla do podnájmu v Nuslích. Malý byt 1+kk s výhledem na tramvajovou trať byl mým novým domovem. První noc jsem nespala – bála jsem se ticha i samoty. Ale ráno jsem si uvařila kávu a otevřela okno. Poprvé po letech jsem slyšela jen svůj vlastní dech.

Rodina mi volala každý den. Nejprve prosby, pak výčitky a nakonec hrozby: „Jestli se nevrátíš, už nejsi naše máma.“ Petr mi napsal dlouhý e-mail plný zloby: „Zničila jsi nám rodinu.“

Bylo to peklo. Každý večer jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: „Stálo to za to?“ Ale pak přišly chvíle svobody – procházky po Vyšehradě, večery s knihou bez výčitek svědomí, nové kamarádky z kurzu keramiky.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to vnučka Anička: „Babičko, proč jsi odešla?“ Její hlas byl plný smutku i zvědavosti.

„Protože jsem potřebovala najít samu sebe,“ odpověděla jsem jí upřímně.

„A najdeš mě taky někdy?“ zeptala se tiše.

„Najdu tě vždycky, Aničko,“ slíbila jsem jí a slzy mi tekly po tváři.

Časem se rodina smířila s tím, že už nejsem ta stejná máma a babička jako dřív. Martina mi jednou napsala: „Možná ti to jednou odpustím.“ Karel mi poslal pohlednici z rybářských závodů: „Máš pravdu, každý máme právo žít po svém.“

Dnes je mi padesát šest a žiju sama. Někdy je mi smutno, ale většinou cítím klid. Naučila jsem se nebát samoty a vážit si každého dne.

Ptám se vás – byla jsem sobecká? Nebo mám konečně právo žít i pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?