Týden pod jednou střechou: Když babička zjistí pravdu

„Mami, prosím tě, můžeš u nás ten týden zůstat? Já už fakt nemůžu…“ Klářin hlas zněl v telefonu naléhavěji než kdy dřív. Byla středa večer, seděla jsem u kuchyňského stolu a v ruce svírala hrnek s čajem, když mi zavolala. Věděla jsem, že poslední měsíce to u nich doma skřípe, ale nikdy si o pomoc neřekla takhle napřímo.

„Samozřejmě, Klárko. Přijedu zítra ráno,“ odpověděla jsem, i když jsem v tu chvíli netušila, do čeho jdu.

Když jsem druhý den ráno otevřela dveře jejich bytu na pražském sídlišti, přivítal mě Matýsek s rozcuchanými vlásky a plyšovým medvědem v náručí. Klára vypadala unaveně, pod očima měla tmavé kruhy a její úsměv byl nucený. „Díky, mami. Já… já už fakt nevím, co mám dělat.“

První den jsem se snažila být nenápadná. Hlídala jsem Matýska, vařila oběd, uklízela hračky. Večer jsem slyšela, jak se Klára hádá s Petrem za zavřenými dveřmi ložnice. Slova jako „nezvládám to“, „nikdy nejsi doma“ a „co s námi bude?“ se nesla bytem. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že bych neměla poslouchat, ale nešlo to jinak.

Druhý den ráno jsem Kláru našla v kuchyni, jak tiše pláče nad hrnkem kávy. „Mami, já už nevím, jestli to s Petrem má cenu. On pořád jen pracuje, přijde domů pozdě, na Matýska skoro nemluví… Já jsem na všechno sama.“

Objala jsem ji. „Klárko, vím, že je to těžké. Ale musíte spolu mluvit. Kvůli Matýskovi.“

„On nechce. Vždycky jen řekne, že je unavený. A když se snažím začít, otočí se a jde pryč. Já už nemám sílu.“

Ten den jsem si všimla, jak Matýsek často sedí sám v koutě a tiše si povídá s medvědem. Když jsem se ho zeptala, jestli si chce hrát, jen zavrtěl hlavou. Večer přišel Petr domů až po deváté. Klára už spala, já seděla v obýváku a četla si. Petr si mě nevšiml, šel rovnou do koupelny. Slyšela jsem, jak si pouští sprchu a pak dlouho stojí v tichu.

Třetí den jsem se rozhodla, že už nemůžu jen přihlížet. Když Petr přišel domů, pozvala jsem ho na chvíli do kuchyně. „Petře, můžu s tebou mluvit?“

Podíval se na mě unavenýma očima. „Jestli jde o Kláru, já… já fakt nevím, co mám dělat. V práci je to peklo, šéf mi pořád přidává úkoly, domů chodím jen spát. Klára si myslí, že ji nemám rád, ale já prostě nemám sílu na nic.“

„Ale Matýsek tě potřebuje. Klára taky. Nemůžeš před tím utíkat.“

Petr se zhroutil na židli a poprvé za tu dobu jsem viděla, jak mu po tváři stekla slza. „Já vím. Ale bojím se, že už je pozdě.“

Další dny byly plné napětí. Klára byla podrážděná, Petr mlčenlivý. Matýsek začal v noci plakat a budil se s nočními můrami. Jednou v noci jsem ho našla, jak sedí na posteli a šeptá: „Babi, proč se maminka s tatínkem pořád hádají?“

Objala jsem ho a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Oni tě mají moc rádi, Matýsku. Jen teď mají těžké období.“

Pátý den jsem už nevydržela a večer jsem si s Klárou sedla do kuchyně. „Klárko, musíte si s Petrem promluvit. Opravdu. Takhle to dál nejde. Mysli na Matýska.“

Klára se rozplakala. „Já vím, mami. Ale já už nevím, jak. On se mnou nemluví. Já se bojím, že mě opustí.“

„A co kdybyste šli spolu k někomu mluvit? Třeba k psychologovi?“

„Petr by nikdy nešel. On si myslí, že je to slabost.“

Šestý den jsem se rozhodla vzít Matýska ven na hřiště. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ho, jak si hraje s ostatními dětmi. Najednou ke mně přišla sousedka paní Novotná. „Všimla jsem si, že u vás doma je poslední dobou nějak smutno. Klára je bledá, Petr chodí domů pozdě… Je všechno v pořádku?“

Nevěděla jsem, co říct. „Mají teď těžké období. Snažím se jim pomoct.“

Paní Novotná pokývala hlavou. „To je dneska všude. Mladí jsou pod tlakem, práce, děti… Ale rodina je to nejdůležitější.“

Sedmý den jsem cítila, že musím něco udělat. Večer jsem svolala Kláru i Petra do obýváku. „Vím, že je to pro vás těžké. Ale musíte spolu mluvit. Kvůli sobě i kvůli Matýskovi. Já tu nebudu věčně. Musíte najít cestu zpátky k sobě.“

Chvíli bylo ticho. Pak Klára tiše řekla: „Petře, já tě nechci ztratit. Ale takhle už to dál nejde.“

Petr se na ni podíval a poprvé po dlouhé době ji pohladil po ruce. „Já taky ne. Zkusíme to. Kvůli Matýskovi. Kvůli nám.“

Když jsem odcházela domů, Matýsek mě objal a zašeptal: „Babi, děkuju, že jsi tu byla.“

Doma jsem seděla v tichu a přemýšlela: Udělala jsem dost? Měla jsem se vměšovat víc, nebo méně? Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním se do života svých dětí? Co byste udělali vy na mém místě?