Svatba pod deštěm vzpomínek: Jak jsem splnil poslední přání své milované Aničky

„Proč jsi mi to udělala, Aničko? Proč jsi odešla zrovna teď?“ šeptal jsem do ticha hřbitova, zatímco déšť mi stékal po tváři a mísil se se slzami. V ruce jsem svíral bílou kytici, kterou jsem měl původně předat jí, až vejde do kostela v šatech, které si sama vybrala. Místo toho jsem stál před jejím hrobem, obklopený rodinou, která se snažila skrývat zoufalství za černými deštníky.

Všechno to začalo tak nevinně. S Aničkou jsme se poznali na vysoké škole v Olomouci, kde jsme oba studovali češtinu. Byla to ta nejživější, nejveselejší dívka, jakou jsem kdy potkal. Smála se nahlas, milovala staré české filmy a vždycky měla v kabelce alespoň tři knihy. Když mi poprvé řekla, že chce svatbu v malé kapli na kraji lesa, smál jsem se. „To je jak z pohádky, Aničko,“ řekl jsem jí tehdy. „A proč ne?“ odpověděla s jiskrou v oku. „Každý si zaslouží pohádku aspoň na jeden den.“

Plánovali jsme svatbu přes rok. Anička měla všechno v malém zápisníku, který si nosila všude s sebou. Každý detail – od barvy ubrousků po seznam písniček na večerní tanec. Byla to její vysněná svatba. Jenže pak přišla ta noc. Telefonát od její maminky. „Honzo, Anička měla nehodu. Přijeď prosím…“

Nevím, jak jsem dojel do nemocnice. Všechno bylo rozmazané, jako bych běžel v mlze. Pamatuju si jen její ruku, chladnou a bez života, a její maminku, jak mě objímá a šeptá: „Odpusť jí, Honzo, ona tě milovala.“

První týdny po její smrti jsem jen přežíval. Nemohl jsem jíst, spát, nic mě nezajímalo. Moje máma se mě snažila rozptýlit, ale já jsem jen seděl v jejím pokoji a četl její zápisník. Každá stránka byla plná plánů, radosti, očekávání. A pak jsem narazil na poslední stránku: „Kdyby se mi něco stalo, chci, aby Honza věděl, že jsem byla šťastná. A chci, aby si mě vzal aspoň v srdci.“

Ten zápis mě zlomil i posílil zároveň. Rozhodl jsem se, že jí splním poslední přání. Uspořádám svatbu – ne pro nás dva, ale pro ni. Pro její sen.

Když jsem to oznámil rodičům, máma se rozplakala. „Honzo, to nemůžeš myslet vážně! Lidi si budou myslet, že ses zbláznil.“ Táta jen mlčky přikývl. Aniččina maminka mě objala a řekla: „Děkuju ti. Ona by to chtěla.“

Začal jsem obvolávat hosty. Někteří odmítli přijít, prý je to morbidní. Jiní plakali do telefonu a slibovali, že přijdou. Můj nejlepší kamarád Petr mi řekl: „Honzo, jestli to zvládneš, budu stát vedle tebe. Ale jsi si jistý, že je to správné?“ „Nevím,“ odpověděl jsem. „Ale je to jediné, co teď můžu udělat.“

V den svatby lilo jako z konve. Přesto přišlo asi třicet lidí. Kapli jsme ozdobili bílými květy, které Anička milovala. Místo nevěsty jsem nesl její urnu. Kněz, který nás měl oddávat, pronesl krátkou řeč o lásce, která překonává smrt. Všichni plakali. Já jsem měl pocit, že se dusím.

Po obřadu jsme šli na hřbitov. Položil jsem kytici na její hrob a přečetl jí slib, který jsem napsal v noci před svatbou: „Aničko, slibuji ti, že na tebe nikdy nezapomenu. Že budu žít tak, jak jsi mě to učila – srdcem naplno. A že až jednou přijde můj čas, budu doufat, že se zase potkáme.“

Večer jsme se sešli v malém sále v místní sokolovně. Bylo to zvláštní – místo svatebního veselí ticho a vzpomínky. Ale pak někdo pustil Aniččinu oblíbenou písničku od Karla Gotta a najednou jsme všichni tančili. Smáli jsme se i plakali zároveň. Bylo to, jako by byla mezi námi.

Po týdnech se život začal pomalu vracet do normálu. Ale nic už nebylo stejné. Lidé ve vesnici mě zastavovali a ptali se, proč jsem to udělal. „Nebyl to jen tvůj smutek?“ „Nechtěl jsi tím ublížit její rodině?“ Někteří mě obdivovali, jiní odsuzovali. Ale já věděl, že jsem udělal správnou věc.

Dnes, když jdu kolem jejího hrobu, cítím klid. Vím, že jsem jí splnil poslední přání. Ale někdy si v noci kladu otázku: Udělal bych to znovu, i kdybych věděl, jak moc to bude bolet? A má vůbec smysl žít dál, když vaše pohádka skončí dřív, než začne?