Styd, když ve třiceti stále bydlím u rodičů – Moje máma nechce, abych si vzala Petra

„Marto, už zase jsi přišla pozdě! A kde jsi byla? S Petrem? Víš, že ho nemám ráda!“ Mámin hlas mě zasáhl hned, jakmile jsem otevřela dveře do našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Bylo mi třicet, ale v tu chvíli jsem se cítila jako puberťačka přistižená při něčem zakázaném. Sundala jsem si boty a snažila se nevnímat její pohled – ten pohled, který říkal: Zase jsi mě zklamala.

„Mami, prosím tě, už jsme to řešily stokrát. Petr je hodný člověk. Proč ho pořád odmítáš?“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hlase mi zněla únava. Táta seděl v obýváku a dělal, že čte noviny, ale dobře jsem věděla, že poslouchá každé slovo.

„Protože není pro tebe dost dobrý! Nemá pořádnou práci, pořád se jenom poflakuje s těmi svými kamarády v hospodě. A ty? Třicet let a pořád bydlíš doma! Co si o tobě lidi pomyslí?“ Máma zvýšila hlas a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě tenhle byt dusí. Každý kout byl nasáklý výčitkami, nevyřčenými očekáváními a mým vlastním studem. Všichni moji spolužáci už dávno žili sami nebo měli rodiny. Jen já jsem zůstala tady – v dětském pokoji s plakáty kapely Kryštof na stěně a plyšovým medvědem na poličce.

Petr mě čekal venku před domem. Když jsem k němu přišla, objal mě a já se rozplakala.

„Co ti zase řekla?“ zeptal se tiše.

„Že nejsi dost dobrý. Že bych si tě neměla brát. A že je ostuda, že ještě bydlím doma,“ vzlykla jsem.

Petr mě pohladil po vlasech. „Marto, pojď ke mně bydlet. Najdeme si něco malého. Už to takhle dál nejde.“

Ale já jsem se bála. Bála jsem se udělat ten krok, opustit bezpečí domova – i když to bezpečí bylo plné výčitek a hádek. Máma mi celý život opakovala, že svět venku je nebezpečný a že ona ví nejlíp, co je pro mě dobré.

Další dny byly jako zlý sen. Máma začala být ještě protivnější. Schválně mi nechávala na stole inzeráty na „slušné“ muže – většinou to byli synové jejích kamarádek z práce. Jednou dokonce pozvala na návštěvu pana Novotného od vedle s jeho synem Tomášem. Seděli jsme u stolu a máma se usmívala jako herečka v reklamě na zubní pastu.

„Tomáš pracuje v bance,“ řekla významně. „A má vlastní byt.“

Tomáš byl milý, ale nudný. Celou dobu mluvil jen o hypotékách a investicích. Já jsem myslela na Petra a na to, jak jsme spolu jednou v noci seděli na lavičce u Vltavy a smáli se jako blázni.

Když Tomáš odešel, máma spustila: „Vidíš? To je muž pro tebe! Ne ten tvůj Petr.“

„Mami, já miluju Petra! Proč to nemůžeš pochopit?“ vykřikla jsem zoufale.

Máma se rozplakala. „Já chci jen tvoje štěstí! Nechci, abys dopadla jako já…“

V tu chvíli jsem poprvé zahlédla její strach – strach z toho, že bych mohla být nešťastná jako ona. Táta mlčel, ale když jsem večer přišla do kuchyně, tiše mi řekl: „Marto, musíš žít svůj život. My s mámou už jsme ten svůj prožili.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, proč mám takový strach odejít. Bylo to kvůli mámě? Nebo kvůli tomu, co si o mně řeknou sousedé? Nebo jsem se bála sama sebe?

Druhý den jsem šla za Petrem do jeho malého podnájmu na Žižkově. Bylo tam nepořádno, ale útulno. Petr mi uvařil čaj a sedli jsme si k oknu.

„Marto, já tě miluju,“ řekl najednou vážně. „Ale nemůžu tě pořád tahat z tvého domova. Musíš se rozhodnout sama.“

Dívala jsem se na něj a věděla jsem, že má pravdu. Musím se rozhodnout – buď zůstanu navždy dcerou své matky, nebo začnu žít svůj vlastní život.

Večer jsem sbalila pár věcí do batohu a šla za mámou do kuchyně.

„Mami… odcházím k Petrovi,“ řekla jsem tiše.

Máma zbledla. „To nemůžeš! Co budeš dělat bez nás? Jak to zvládneš?“

„Musím to zkusit,“ odpověděla jsem a poprvé v životě cítila zvláštní klid.

Když jsem odcházela z bytu, slyšela jsem mámu plakat. Ale táta mi dal ruku na rameno: „Drž se, Marto.“

První noc u Petra byla zvláštní – bála jsem se i těšila zároveň. Ale ráno jsem věděla, že jsem udělala správně.

Teď sedím u okna v našem malém bytě a přemýšlím: Proč je v Česku pořád taková ostuda bydlet s rodiči po třicítce? Proč mají rodiče pocit, že vědí nejlíp, co je pro nás dobré? A kdy konečně začneme žít podle sebe – ne podle očekávání druhých?