Síla naděje: Příběh Karolíny, která bojovala s rakovinou a neztratila víru

„Proč já? Proč zrovna já?“ šeptala jsem si do tmy nemocničního pokoje, zatímco kapky infuze tiše odměřovaly čas. Bylo mi třicet šest a právě jsem se dozvěděla, že mám rakovinu prsu. V hlavě mi hučelo, žaludek se mi svíral strachy a v očích mě pálily slzy, které jsem se snažila zadržet. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by plakaly se mnou.

Do pokoje vešel Tomáš, můj muž. Měl v očích stejný strach jako já, ale snažil se usmívat. „Karolíno, všechno zvládneme. Slyšíš?“ Jeho hlas se třásl, ale držel mě za ruku pevně. „Zvládneme to spolu.“

„Nevím, jestli na to mám,“ vzlykla jsem. „Já… bojím se.“

Tomáš si sedl ke mně na postel a objal mě. „Já se taky bojím. Ale máme sebe. A máme Aničku.“ Naše osmiletá dcera byla v tu chvíli u babičky. Jen ta myšlenka na ni mě bodla u srdce – co když ji už nikdy neobejmu?

První týdny byly jako zlý sen. Chemoterapie, nekonečné čekání na výsledky, únava, nevolnost. Vlasy mi začaly padat už po druhé dávce. Pamatuju si ten den přesně – stála jsem před zrcadlem v koupelně a v ruce držela chomáč vlasů. Tomáš přišel za mnou a beze slova vzal do ruky strojek. „Chceš, abych ti pomohl?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem a on mi oholil hlavu. Plakala jsem celou dobu, ale on plakal se mnou.

Moje maminka mi každý den volala a modlila se za mě růženec. „Karolíno, Bůh tě neopustí,“ opakovala pořád dokola. Já jsem ale měla vztek – na Boha, na osud, na celý svět. Proč já? Proč teď? Když jsem konečně měla pocit, že žiju tak, jak jsem vždycky chtěla?

Jednou večer jsem seděla v obýváku zabalená v dece a dívala se do prázdna. Tomáš si ke mně přisedl a chytil mě za ruku. „Víš, že tě miluju?“ řekl najednou. „Ať se stane cokoliv.“

„Ale já už nejsem ta samá Karolína,“ zašeptala jsem.

„Jsi,“ odpověděl pevně. „Jsi moje Karolína.“

Začala jsem chodit na skupinová setkání onkologických pacientek v Motole. Tam jsem poprvé potkala Janu – byla o deset let starší než já a už podruhé bojovala s rakovinou. „Víš,“ řekla mi jednou po setkání, „nejhorší je ten strach. Ale když ho pustíš ven, když ho pojmenuješ nahlas, ztratí nad tebou moc.“

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala své myšlenky, strachy i malá vítězství – třeba když jsem zvládla dojít sama na procházku nebo když mi Anička nakreslila obrázek s nápisem „Maminka je statečná“.

Jednoho dne přišla Anička domů ze školy a přinesla mi papírového andílka. „Paní učitelka říkala, že andělé nás chrání,“ vysvětlovala vážně. „A já chci, aby tě chránil.“ V tu chvíli jsem poprvé po dlouhé době pocítila něco jako naději.

Začala jsem se znovu modlit – ne proto, že bych věřila v zázrak, ale protože jsem potřebovala najít klid. Modlitba mi pomáhala přežít ty nejhorší noci, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál.

Rodina mě držela nad vodou – maminka pekla moje oblíbené buchty a vozila je do nemocnice, táta mě vozil na kontroly a Tomáš dělal všechno proto, abych se cítila aspoň trochu normálně. Ale nebylo to vždycky jednoduché – hádali jsme se kvůli maličkostem, byli jsme unavení a podráždění. Jednou jsme se s Tomášem pohádali tak, že odešel z bytu a vrátil se až pozdě večer.

„Promiň,“ řekl jenom tiše ve dveřích.

„Já taky,“ odpověděla jsem.

V těch chvílích jsem pochopila, že nemoc nezasahuje jen tělo – ničí i vztahy, rodinu, všechno kolem. Ale zároveň nás to naučilo být k sobě upřímní a držet při sobě víc než kdy dřív.

Po půl roce léčby přišel den rozhodnutí – operace. Ráno před zákrokem jsem seděla na posteli v nemocničním pyžamu a modlila se za sílu přežít další den. Tomáš seděl vedle mě a držel mě za ruku.

„Ať už to dopadne jakkoliv,“ řekl tiše, „jsi pro mě hrdinka.“

Probudila jsem se po operaci s obrovskou úlevou – přežila jsem. Lékaři říkali, že šance jsou dobré. Ale strach z návratu nemoci zůstal.

Dnes je to rok od mé diagnózy. Vlasy mi dorůstají, jizvy blednou a já se učím žít s tím vším dál. Každý den děkuju za to málo i za to hodně – za rodinu, za další ráno, za úsměv Aničky.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč právě já? A hlavně – co když se to vrátí? Má smysl žít každý den naplno i s tímto strachem? Co byste dělali vy na mém místě?