Šest let v pasti: Příběh ženy, která obětovala vše pro rodinu svého muže

„Zase jsi zapomněla podat babičce léky? To je už potřetí tento týden, Lucie!“ ozvalo se za mnou, když jsem se snažila v kuchyni rychle doklepat brambory na oběd. Manžel Petr stál ve dveřích, tvářil se unaveně a podrážděně. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem a křičet. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Nezapomněla jsem. Jen jsem nestihla, protože malý měl horečku a ty jsi byl zase v práci.“

Tak začíná každý můj den už šest let. Šest let, co jsme s Petrem přijali do našeho bytu jeho babičku Marii, protože jeho maminka – moje tchyně Jana – odjela pracovat do Německa jako pečovatelka. Prý na rok, maximálně dva. „Pomůžeme si navzájem, Lucie,“ slibovala mi tehdy Jana, když balila kufry. „Až se vrátím, všechno ti vynahradím.“

Jenže roky plynuly a Jana se nevracela. Posílala peníze, to ano, ale nikdy to nebylo dost na to, abychom si mohli dovolit třeba paní na úklid nebo domov pro seniory. Všechno zůstalo na mně. Petr pracoval dlouhé směny v autodílně, domů chodil unavený a podrážděný. Naše dcera Anička začala chodit do školy a já měla pocit, že mi život protéká mezi prsty.

Babička Marie byla kdysi veselá žena, ale stáří ji změnilo. Byla často zmatená, někdy agresivní, jindy plakala celé hodiny. Musela jsem jí měnit pleny, krmit ji, koupat ji. V noci jsem nespala, protože se budila a bloudila po bytě. Anička se mě ptala: „Mami, proč je babička pořád smutná? Proč na mě někdy křičí?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a slyšela jsem, jak Petr telefonuje s mámou. „Mami, Lucie už to asi nezvládá…“ šeptal do telefonu. „No tak jí řekni, že to není navždycky,“ odpověděla Jana ledabyle. „Já tu práci potřebuju. A ona je přece součást rodiny.“

Součást rodiny… Ale proč mám pocit, že jsem jediná, kdo tu rodinu drží pohromadě? S Petrem jsme se začali hádat kvůli každé maličkosti. On mi vyčítal nepořádek a studené večeře, já mu vyčítala jeho matku a jeho lhostejnost. Anička se schovávala v pokoji a kreslila obrázky smutných lidí.

Jednoho dne babička upadla v koupelně. Volala jsem sanitku, třásly se mi ruce a měla jsem pocit, že omdlím. V nemocnici mi lékař řekl: „Paní Novotná, potřebujete si odpočinout. Takhle to dál nejde.“ Ale kdo by se o Marii postaral? Jana byla pořád v Německu a Petr měl práci.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Cítím se jako služka ve vlastní rodině.“ Psycholožka mi poradila, abych si stanovila hranice. Ale jaké hranice? Když jsem Petrovi navrhla domov pro seniory, rozkřičel se na mě: „To bys chtěla moji babičku zavřít mezi cizí lidi? To nikdy!“

Jednou večer jsem našla Aničku plakat pod peřinou. „Mami, proč jsi pořád smutná? Už mě nemáš ráda?“ Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude lepší. Ale sama sobě jsem nevěřila.

Po šesti letech se Jana konečně vrátila domů. Přijela s kufrem plným dárků a úsměvem od ucha k uchu. „Tak co, Lucie? Jak jste to zvládli?“ ptala se vesele. Chtěla jsem na ni křičet, chtěla jsem jí říct všechno – jak jsem byla sama na všechno, jak mě Petr nechal ve štychu, jak Anička trpěla… Ale místo toho jsem jen mlčela.

Jana se nastěhovala zpátky do svého bytu a babičku si vzala k sobě. Najednou jsme měli doma ticho a klid. Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco zlomeného. Přestali jsme si povídat, přestali jsme spolu spát. Každý večer jsem seděla u okna a přemýšlela: Má tohle ještě cenu? Mám zůstat kvůli Aničce? Nebo mám odejít a začít znovu?

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně. „Mami, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se znovu. Tentokrát jsem jí odpověděla: „Protože někdy člověk dává víc, než může unést.“

A tak tu teď sedím a píšu svůj příběh. Možná nejsem jediná žena v Česku, která se cítí využitá vlastní rodinou. Možná je nás víc.

Řekněte mi – co byste udělali na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu za každou cenu? Nebo je někdy lepší myslet konečně na sebe?