Sama v Praze: Prosba, která zůstala nevyslyšena

„Mami, to prostě nejde. Máme málo místa a děti potřebují svůj klid.“

Ta věta mi zní v hlavě už několik měsíců. Sedím u kuchyňského stolu v panelákovém bytě na Jižním Městě, dívám se z okna na šedé nebe a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Když mi před rokem zemřel manžel Petr, zhroutil se mi svět. Najednou jsem byla sama, v tichu, které mě dusilo. Děti – Jana a Tomáš – mají své rodiny, své starosti. Vždycky jsem si myslela, že až přijde stáří, budeme držet při sobě. Ale když jsem je poprosila, jestli bych mohla bydlet s nimi, odmítli mě. Prý mají málo místa. Prý by to bylo složité.

„Mami, vždyť máš svůj byt. A my ti pomůžeme, když budeš něco potřebovat,“ říkala Jana do telefonu, zatímco v pozadí křičely její děti. „Ale já nechci být sama,“ zašeptala jsem tehdy. Myslela jsem si, že to pochopí. Že si vzpomene na všechny ty roky, kdy jsem pro ně byla oporou. Kdy jsem je vodila do školky, vařila jim polévky, utírala slzy i smích. Ale místo toho přišlo ticho.

Tomáš byl ještě stručnější: „Mami, my máme hypotéku a Markéta je pořád v práci. Nezlob se.“

Nezlob se. Jak se mám nezlobit? Jak mám nebrečet do polštáře každou noc? Když přijdu domů a nikdo mě nečeká. Když si uvařím kávu a nemám ji s kým vypít. Když mi v neděli nikdo nezaklepe na dveře.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Tam potkávám jiné staré lidi – většinou taky sami. Občas si povídáme o počasí nebo o tom, jak je drahé máslo. Ale nikdo z nás si nechce přiznat, jak moc nás bolí samota. Jednou jsem potkala paní Alenu. Seděla na lavičce a krmila holuby. „Taky vás děti nechaly samotnou?“ zeptala jsem se jí tiše. Jen přikývla a v očích měla stejný smutek jako já.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Zavolala jsem Janě a pozvala ji na oběd. „Přijďte všichni, uvařím svíčkovou,“ řekla jsem s nadějí v hlase. „Mami, máme už program,“ odpověděla rychle. „Možná příští měsíc.“

Příští měsíc… Kolik těch měsíců mi ještě zbývá?

Začala jsem psát deník. Do něj si zapisuji všechno, co mě bolí i těší. Někdy si představuji, že ho jednou děti najdou a pochopí, jak moc mi chyběly.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to sousedka paní Novotná: „Marie, nechcete přijít na čaj? Je tu pár lidí z domu.“ Váhala jsem, ale nakonec šla. V obýváku seděli tři další sousedé – paní Hrdličková, pan Vacek a mladá slečna Petra z pátého patra.

„Víte, taky se cítím často sama,“ řekla Petra tiše. „Rodiče jsou pořád v práci a já tu nikoho neznám.“

Najednou jsem pochopila, že samota není jen problém starých lidí. Že každý může být sám – i mladý člověk v cizím městě.

Začali jsme se scházet častěji. Povídali jsme si o životě, o dětech, o tom, co nás trápí i těší. Bylo to jiné než s rodinou – ale aspoň někdo naslouchal.

Jednou večer jsem se odhodlala napsat Janě dopis:

„Milá Jani,

vím, že máš hodně práce a děti tě potřebují. Ale i já tě potřebuju. Nechci být jen babička na hlídání nebo někdo, kdo posílá peníze na dárky k narozeninám. Chci být součástí vašeho života – i když už nejsem mladá a silná jako dřív.

Prosím tě – přijď někdy jen tak. Bez důvodu. Jen proto, že jsem tvoje máma.“

Dopis jsem poslala poštou – chtěla jsem, aby ho opravdu četla a ne jen přehlédla mezi e-maily.

Odpověď nepřišla hned. Čekala jsem týden, dva… Pak mi Jana zavolala:

„Mami… promiň… Já nevím, co říct.“

„Nemusíš nic říkat,“ odpověděla jsem tiše.

Od té doby se občas staví na kávu – sama, bez dětí. Povídáme si o všem možném a já cítím aspoň malou naději.

Ale Tomáš se neozval vůbec.

Někdy si říkám: Je to moje vina? Byla jsem špatná matka? Nebo je dnešní doba prostě jiná? Lidé žijí rychleji, mají jiné priority…

Ale jedno vím jistě: Samota bolí víc než stáří samotné.

A tak se ptám vás ostatních: Máte taky pocit, že jste pro své děti neviditelní? Co byste udělali na mém místě? Má vůbec smysl ještě doufat?