Rozbité zrcadlo: Zuzanina cesta přes zradu a odpuštění

„Zase jsi přišel pozdě, Mareku. Už potřetí tento týden.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Marek se ani neobtěžoval zvednout oči od klíčů, které nervózně otáčel v ruce. „Byla porada, Zuzano. Nech toho.“ Jeho hlas byl unavený, ale vím, že lže. Vím to už dlouho, jen jsem si to nechtěla přiznat.

Ten večer jsem nemohla spát. Marek usnul okamžitě, otočený zády ke mně. V hlavě mi běžely všechny ty drobné změny – nové tričko, které jsem mu nekupovala, parfém, který jsem nikdy necítila, a hlavně jeho neustálé zprávy na mobilu. Vzala jsem jeho telefon do ruky. Heslo jsem znala, nikdy ho neměnil. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem otevřela zprávy. A tam to bylo. „Chybíš mi, lásko. Kdy se zase uvidíme?“ psala mu nějaká Lenka. Odpověděl jí srdíčkem.

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi rozbíjí srdce na tisíc kousků. Všechno, co jsme spolu budovali, dvě děti, společný byt na Jižním Městě, dovolené v Krkonoších, všechny ty večery, kdy jsme se smáli u televize – všechno to najednou ztratilo smysl. Vzbudila jsem ho. „Marek, kdo je Lenka?“ ptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl vztek i zoufalství. Otevřel oči a chvíli jen mlčel. Pak se posadil a řekl: „To není, jak si myslíš.“ Ale já už věděla, že je.

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži, ale nikdo se neptal. V kanceláři jsem seděla u počítače a zírala na tabulky, které mi splývaly před očima. Po obědě mi zavolala máma. „Zuzanko, přijď dneska s dětmi na večeři. Udělám svíčkovou.“ Chtěla jsem odmítnout, ale nakonec jsem souhlasila. Potřebovala jsem někoho, kdo mě obejme a řekne, že všechno bude dobré.

U mámy jsem se rozbrečela. „Mami, Marek mě podvádí.“ Máma mě objala a hladila po vlasech. „Zlato, to zvládneš. Jsi silná. Ale musíš si rozmyslet, co chceš. Kvůli sobě, ne kvůli dětem, ne kvůli němu.“ Její slova mě bodla do srdce, protože jsem nevěděla, co chci.

Doma jsem se Mareka zeptala napřímo: „Chceš odejít?“ Mlčel. Pak řekl: „Nevím.“ To bylo nejhorší. Kdyby řekl ano, mohla bych ho nenávidět. Kdyby řekl ne, mohla bych mu odpustit. Ale on nevěděl.

Následující týdny byly peklo. Děti si všímaly, že je doma napětí. Malý Honzík se ptal: „Mami, proč se s tátou nehádáte nahlas? Proč je ticho?“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Marek se snažil být doma víc, ale já jsem mu nevěřila. Každý jeho pohyb, každé pípnutí mobilu, všechno mě rozčilovalo.

Jednou večer, když děti spaly, jsem se rozplakala v koupelně. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a nepoznávala jsem se. Byla jsem unavená, smutná, zlomená. Vzala jsem zrcadlo do ruky a hodila ho o zem. Rozbilo se na tisíc kousků. Přesně jako moje srdce.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě, ne o dětech, ne o Marekovi, ale o sobě. „Zuzano, co byste chtěla, kdyby nebylo žádného Mareka, žádných dětí, žádných povinností?“ ptala se mě. Nevěděla jsem. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.

Jednoho dne jsem potkala starou kamarádku, Petru. „Zuzko, pojď na víno. Potřebuješ to.“ Seděly jsme v malé vinárně na Vinohradech a já jí všechno řekla. Petra mě vyslechla a pak řekla: „Víš, co je nejhorší? Že jsi zapomněla, kdo jsi. Nejsi jen Marekova žena. Jsi Zuzana. A Zuzana je silná.“

Začala jsem běhat. Každé ráno, když děti ještě spaly, jsem si oblékla tenisky a běžela kolem sídliště. Během běhu jsem brečela, křičela, smála se. Pomalu jsem se vracela k sobě.

Marek se snažil. Přinesl mi květiny, koupil lístky do divadla, chtěl, abychom šli na terapii. Šla jsem, ale ne kvůli němu. Kvůli sobě. Na terapii jsme si řekli všechno. Marek přiznal, že se cítil sám, že měl pocit, že jsem ho přestala vnímat, že jsem byla jen matka, ne žena. Já mu řekla, že jsem se cítila opuštěná, že jsem potřebovala jeho blízkost, ale on byl pořád pryč. Plakali jsme oba.

Nevím, jestli mu někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím, že jsem silnější, než jsem si myslela. Děti jsou šťastné, že jsme zase rodina, i když jiná než dřív. Marek se snaží, já se snažím. Ale hlavně se snažím nezapomínat na sebe.

Někdy se dívám do zrcadla a ptám se sama sebe: „Zuzano, opravdu jsi šťastná? Nebo se jen bojíš být sama?“ A co vy? Dokázali byste odpustit zradu, nebo byste začali znovu? Napište mi, jak byste se rozhodli vy.