Proč si máma vybrala jeho místo mě?

„Proč jsi mě tam nechala? Proč jsi odešla s ním a mě jsi nechala u babičky?“ křičela jsem na mámu v kuchyni, kde voněla káva a kde se vždycky řešily ty největší rodinné krize. Bylo mi tehdy patnáct a v očích jsem měla slzy i vztek. Máma stála u okna, zády ke mně, a mlčela. Věděla jsem, že odpověď nepřijde. Jako nikdy.

Všechno to začalo, když se do našeho života vetřel Karel. Byl to typický chlap z paneláku – trochu drsný, ale uměl být i vtipný. Máma se do něj zamilovala po uši. Já jsem ho nikdy nemusela. Vždycky mi připadal falešný, jako by se pořád přetvařoval. Ale máma byla šťastná a já jsem chtěla, aby byla šťastná taky.

Jenže pak se všechno změnilo. Najednou už nebylo místo pro mě. Karel měl rád svůj klid, nesnášel hluk a pubertální výlevy. Začal si stěžovat, že jsem drzá, že mu lezu na nervy. Máma se mě snažila bránit, ale čím víc se hádali kvůli mně, tím víc jsem cítila, že jsem na obtíž.

Jednoho dne mi máma oznámila, že budu nějakou dobu bydlet u babičky na vesnici. Prý to bude lepší pro všechny. „Jen na chvíli,“ slibovala mi. „Až se to uklidní, vrátíš se.“ Jenže ta chvíle trvala roky. Každý víkend jsem čekala, že si pro mě přijede. Každé Vánoce jsem doufala, že budeme zase spolu jako dřív. Ale nikdy nepřijela.

U babičky bylo všechno jiné. Byla přísná, ale spravedlivá. Naučila mě péct koláče, starat se o slepice a nebát se práce. Ale stejně jsem každý večer usínala s otázkou: Proč? Proč mě máma nechala?

Když mi bylo dvacet pět, máma vážně onemocněla. Najednou jsme spolu musely trávit čas – v nemocnici, doma u ní v bytě, kde už Karel nebyl. Jednou večer, když jsme seděly u čaje a ona byla slabá a unavená, jsem se jí zeptala znovu: „Proč jsi mě tehdy nechala?“

Dlouho mlčela. Pak řekla: „Karel tě nechtěl. Řekl mi, že buď on, nebo ty.“

Zamrazilo mě. „A tys vybrala jeho?“

„Byla jsem slabá,“ šeptla máma a rozplakala se.

V tu chvíli jsem cítila všechno najednou – vztek, smutek i lítost. Chtěla jsem na ni křičet, chtěla jsem ji obejmout. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Po mámině smrti jsem dlouho nemohla najít klid. Všichni kolem říkali: „Byla to těžká doba, neměla na výběr.“ Ale já věděla své. Máma měla na výběr – mohla si vybrat mě.

Jednou jsem potkala Karla na ulici. Zestárl, vypadal unaveně a zlomeně. Chtěla jsem mu říct všechno, co mi způsobil. Ale jen jsem prošla kolem a podívala se mu do očí. On sklopil hlavu.

Dnes je mi třicet tři a mám vlastní dceru. Každý den přemýšlím o tom, jaké je to být matkou. Snažím se jí dát všechno, co jsem sama nedostala – jistotu, lásku a pocit, že je vždycky na prvním místě.

Někdy v noci se ale stejně ptám sama sebe: Udělala bych to jinak? Odpustila bych mámě úplně? A hlavně – jak dlouho v sobě člověk může nosit bolest z odmítnutí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková věc někdy opravdu odpustit?