Proč jsi odešel, když jsem tě nejvíc potřebovala? – Můj život mezi nadějí a zklamáním

„Proč jsi odešel, když jsem tě nejvíc potřebovala?“ šeptám do tmy, zatímco držím v náručí malého Matěje, který se právě probudil s pláčem. Všude kolem je ticho, jen tikot hodin a jeho tiché vzlyky. V tuhle chvíli bych dala všechno za to, aby tu byl někdo, kdo by mě objal a řekl, že všechno bude v pořádku. Ale místo toho slyším v hlavě poslední slova, která mi Petr řekl, než zabouchl dveře našeho bytu na Slovanské třídě: „Promiň, já to prostě nezvládám.“

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím sama. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne, která se směje i přes slzy. Ale když jsem po porodu zůstala v nemocnici sama, zatímco ostatní maminky měly u postele manžela nebo alespoň maminku, poprvé jsem pocítila, jaké to je být opravdu opuštěná. Moje máma mi sice volala, ale místo útěchy jsem slyšela jen: „Já ti to říkala, že Petr není pro tebe. Měla jsi si vybrat někoho pořádného, třeba toho Honzu od sousedů.“

S Matějem v náručí jsem se vrátila do našeho bytu, kde všechno připomínalo Petra. Jeho hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, který dostal ode mě k Vánocům, stál pořád na stole. V lednici zůstala jeho oblíbená hořčice a v koupelně jeho holicí strojek. Každý kout bytu byl naplněný vzpomínkami na to, co jsme spolu plánovali – společné výlety na Šumavu, první Vánoce ve třech, dokonce i jména pro další děti.

První týdny byly jako zlý sen. Matěj často plakal, já jsem byla vyčerpaná a do toho mi neustále volala tchyně: „A co teď budeš dělat? Myslíš, že to zvládneš sama? Petr je přece pořád jeho otec.“ Snažila jsem se být silná, ale někdy jsem měla chuť všechno vzdát. Nejhorší byly večery, kdy jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kde asi Petr je, jestli na nás myslí, nebo jestli už má někoho jiného.

Jednou večer, když Matěj konečně usnul, jsem se rozhodla zavolat své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, já už nemůžu. Připadám si jako největší nula. Všichni mi říkají, že jsem si to zavinila sama.“ Lucie mě vyslechla a pak řekla: „Kačko, nejsi sama. Já přijedu zítra a pomůžu ti. A na ostatní se vykašli.“

Druhý den stála Lucie u dveří s taškou plnou jídla a úsměvem, který jsem už dlouho neviděla. Pomohla mi s Matějem, uvařila oběd a večer jsme si otevřely láhev vína. „Víš, co je nejhorší?“ řekla jsem jí. „Že mám pocit, že už nikdy nebudu nikomu věřit. Že každý, koho pustím k sobě, mě nakonec zklame.“ Lucie mě objala a řekla: „To je normální. Ale časem zjistíš, že jsi silnější, než si myslíš.“

Rodina mi moc nepomohla. Máma mi sice občas přivezla polévku, ale nikdy nezapomněla dodat: „Kdybys mě víc poslouchala, nemusela bys teď být sama.“ Táta se mnou skoro nemluvil, jen občas poslal peníze na účet. Nejvíc mě bolelo, když jsem slyšela, jak o mně mluví sousedky na chodbě: „Chudák holka, to je dneska samá svobodná matka. Kde jsou ti chlapi?“

Jednou jsem potkala Petra na ulici. Šel s hlavou sklopenou a když mě uviděl, zastavil se. „Kačko… já…“ začal, ale já ho přerušila: „Nechci slyšet žádné výmluvy. Jen mi řekni, proč jsi odešel.“ Chvíli mlčel a pak řekl: „Bál jsem se. Nevěděl jsem, jak být dobrý otec. Připadal jsem si zbytečný.“

Chtěla jsem na něj křičet, říct mu, jak moc mi ublížil. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Já jsem se taky bála. Ale zůstala jsem.“ Odešel beze slova a já měla pocit, že se mi ulevilo. Poprvé jsem si uvědomila, že jeho odchod nebyl moje vina.

Začala jsem chodit na setkání maminek v místním centru. Tam jsem poznala další ženy, které zažily něco podobného. Sdílely jsme své příběhy, smály se i plakaly spolu. Postupně jsem začala znovu věřit sama sobě. Matěj rostl a každý jeho úsměv mi dodával sílu.

Jednoho dne mi Lucie řekla: „Kačko, měla bys začít myslet i na sebe. Zasloužíš si být šťastná.“ Přihlásila jsem se na kurz účetnictví a po večerech studovala, zatímco Matěj spal. Bylo to těžké, ale pocit, že něco dokážu sama, byl k nezaplacení.

Dnes už je Matějovi pět let. Je to veselý kluk a já jsem na něj pyšná. Petr se občas ozve, ale už ho nepotřebuji. Naučila jsem se žít sama za sebe a vím, že i když mě život zklamal, pořád mám naději.

Někdy večer, když Matěj spí a já sedím u okna s hrnkem čaje, přemýšlím: Dokážu ještě někdy někomu věřit? Nebo už ve mně zůstane navždy ta jizva? Co byste udělali vy na mém místě?