„Pomoc nepotřebuješ? Tak si poraď sama!“ – Babička odešla a já zůstala sama s novorozencem

„Tak když mě nepotřebuješ, tak já jdu!“ Babička stála ve dveřích naší malé kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, brečet, nebo aspoň něco rozbít. Ale místo toho jsem jen stála, v náručí malého Honzíka, který se právě rozplakal, a cítila jsem, jak se mi hroutí svět.

Bylo to teprve tři dny, co mě propustili z porodnice. Tři dny, co jsem se měla stát tou šťastnou maminkou, kterou jsem vídala na Instagramu a v časopisech pro ženy. Jenže realita byla jiná. Michal byl v práci od rána do večera, domů chodil unavený a očekával teplou večeři a uklizený byt. Já? Já jsem byla ráda, když jsem si stihla vyčistit zuby a najíst se mezi kojením a přebalováním.

Babička přišla hned první den. Přinesla bábovku a dvě tašky jídla. „Musíš pořádně jíst, jinak nebudeš mít mlíko,“ říkala a hned začala vykládat, jak to bylo za jejich časů. „Já měla tři děti a pole. A všechno jsem zvládla sama.“

Jenže já jsem nechtěla slyšet historky o tom, jak byla silná a statečná. Chtěla jsem, aby mi někdo pohlídal Honzíka aspoň na deset minut, abych si mohla dát sprchu. Nebo aby mi někdo pomohl s praním těch nekonečných plenek. Ale když jsem to babičce naznačila, zamračila se: „Na to máš pračku! Já ti radši uvařím pořádnou polívku.“

A tak vařila. Celé dopoledne pobíhala po kuchyni, krájela zeleninu, vařila vývary a pořád mi něco podsouvala k jídlu. Honzík mezitím plakal v ložnici a já cítila, jak mi tečou slzy po tvářích. Když jsem si dovolila říct, že bych radši potřebovala pohlídat dítě než další talíř polévky, babička se urazila.

„Dnešní mladý ženský jsou rozmazlený,“ bručela. „My jsme neměly žádný chůvičky ani sušičky. A taky jsme to zvládly.“

Ten den odešla dřív než obvykle. „Když mě nepotřebuješ, tak si poraď sama!“ pronesla naposledy a zabouchla za sebou dveře.

Zůstala jsem stát v tichu bytu, jen s Honzíkovým pláčem a svými myšlenkami. Bylo mi do breku. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Proč to ostatní zvládají? Proč já ne? Proč moje babička neumí pochopit, že potřebuji jinou pomoc?

Večer přišel Michal domů. „Co bude k večeři?“ zeptal se mezi dveřmi a ani si nevšiml mého opuchlého obličeje. „Dneska nic,“ odpověděla jsem tiše. „Babička odešla a já nestihla nic uvařit.“

„To snad nemyslíš vážně,“ zamračil se Michal. „Celý den jsi doma.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nebo aspoň na chvíli zmizet. Ale nebylo kam. Honzík začal znovu plakat a já ho šla utišit.

Další dny byly ještě horší. Babička se neozývala, Michal byl čím dál podrážděnější a já měla pocit, že se topím v nekonečné únavě a samotě. Kamarádky mi psaly zprávy typu: „Jak si užíváš mateřství?“ nebo „Kdy přijedeme na návštěvu?“ Ale já neměla sílu jim odepisovat.

Jedno odpoledne jsem seděla na gauči s Honzíkem v náručí a dívala se z okna na šedivou únorovou Prahu. Venku sněžilo a já si připadala jako v pasti. Vzpomněla jsem si na maminku – tu jsem ztratila před dvěma lety po dlouhé nemoci. Možná proto mě babiččina slova bolela ještě víc.

Najednou zazvonil telefon. Babička. Chvíli jsem váhala, jestli to mám vůbec zvednout.

„Tak co?“ ozvalo se na druhém konci drátu. „Už jsi pochopila, že bez pořádnýho jídla to nepůjde?“

„Babičko… já nepotřebuju další polívku,“ zašeptala jsem do sluchátka. „Já potřebuju… já nevím… obejmout? Pohlídat Honzíka? Aspoň na chvíli…“

Na druhém konci bylo ticho.

„To neumím,“ řekla nakonec babička tišeji než obvykle. „Já nikdy nebyla na tyhle věci…“

„Já vím,“ odpověděla jsem smutně.

Další den přišla sousedka paní Novotná. Přinesla koláč a nabídla se, že mi pohlídá Honzíka, abych si mohla dojít aspoň na nákup nebo do sprchy. Plakala jsem štěstím i zoufalstvím zároveň.

Večer jsem seděla u stolu s Michalem a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili o tom, jak je to těžké – pro oba.

Babička už nikdy nepřišla tak často jako dřív. Ale občas zavolala nebo poslala balíček s jídlem. A já pochopila, že každý pomáhá tak, jak umí – i když to není vždycky to, co potřebujeme.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o pomoc? A proč je ještě těžší přijmout ji takovou, jaká je? Co byste udělali vy na mém místě?