Po rozvodu syna jsem přišla o milovanou snachu: Proč se ze mě najednou stala cizí osoba?

„Mami, prosím tě, nepleť se do toho,“ ozvalo se z kuchyně a já ztuhla s hrnkem kávy v ruce. Vojta stál u lednice, tvářil se podrážděně a Katka seděla u stolu s očima sklopenýma do talíře. Bylo to poprvé, co jsem cítila, že už nejsem vítaná. Ještě před pár měsíci jsme si s Katkou volaly každý týden, smály se nad vtipy o tchyních a plánovaly společné víkendy s malou Aničkou. Teď jsem byla jen tichým svědkem jejich hádek a napětí, které by se dalo krájet.

Když Katka přišla do Vojtova života, byla jsem opatrná. Každá matka chce pro svého syna to nejlepší. Ale Katka mě odzbrojila svým upřímným smíchem a tím, jak se starala o Vojtu i o mě. Připadala mi jako dcera, kterou jsem nikdy neměla. Vzpomínám si na první Vánoce, kdy mi přinesla ručně pletený šál a řekla: „Paní Nováková, doufám, že vám nebude zima na procházkách s Aničkou.“ Tehdy jsem ji poprvé objala.

Čas plynul a my jsme se staly nerozlučnými. Když se narodila Anička, byla jsem u toho. Držela jsem Katku za ruku a plakala štěstím. Byla jsem babičkou na plný úvazek – vozila jsem kočárek do parku, pekla bábovky a četla pohádky na dobrou noc. Všechno bylo tak, jak má být.

Jenže pak přišly první stíny. Vojta začal být doma čím dál méně. Práce, služební cesty, únava. Katka byla často sama a já jí nabízela pomoc. „Kdykoliv potřebuješ pohlídat Aničku, stačí říct,“ opakovala jsem jí. Ale ona se začala uzavírat do sebe. Jednou večer mi zavolala: „Paní Nováková, děkuju za všechno, ale myslím, že bychom teď měly být s Aničkou samy.“ Nechápala jsem proč.

Pak přišel ten den. Vojta mi oznámil, že se rozvádějí. Prý už to nefunguje, prý jsou oba nešťastní. Seděla jsem v obýváku a dívala se na fotky z dovolené v Krkonoších – všichni tři usměvaví, šťastní… Jak se to mohlo tak rychle změnit?

Po rozvodu jsem čekala, že s Katkou zůstaneme v kontaktu. Byla přece součástí rodiny! Ale ona přestala odpovídat na zprávy. Když jsem jí volala, nezvedala telefon. Jednou jsem potkala její maminku v obchodě a ta jen pokrčila rameny: „Katka teď potřebuje klid.“

Nejvíc mě bolelo, že jsem přestala vídat Aničku. Byla jsem zvyklá na její smích v bytě, na její malé ručičky kolem krku… Teď jsem ji vídala jen na fotkách na Facebooku. Psala jsem Katce dlouhé zprávy – omlouvala se za Vojtu, nabízela pomoc, prosila o setkání. Odpověď nikdy nepřišla.

Jednou jsem sebrala odvahu a zazvonila u jejich bytu. Otevřela mi Katka – unavená, oči opuchlé od pláče. „Prosím vás… Nezlobte se, ale teď to nejde,“ řekla tiše a zavřela dveře dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Vojta mezitím začal nový život. Nová práce, nová přítelkyně. O Aničku se staral jen o víkendech a já ho prosila: „Vem mě někdy s sebou, chci ji vidět.“ Ale vždycky měl výmluvu – prý je to složité, prý Katka nesouhlasí.

Začala jsem pochybovat o sobě. Udělala jsem něco špatně? Byla jsem moc vtíravá? Měla jsem víc respektovat jejich soukromí? Každý večer jsem si přehrávala všechny naše rozhovory v hlavě a hledala chyby.

Moje kamarádky mi říkaly: „To přejde, časem se to spraví.“ Ale roky plynuly a nic se nezměnilo. Na Aniččiny narozeniny jsem posílala dárky – někdy se vrátily neotevřené zpátky.

Jednou večer mi Vojta zavolal: „Mami, nech to být. Katka si nepřeje, abys byla v kontaktu s Aničkou.“ Zlomilo mi to srdce. „Ale proč?“ ptala jsem se zoufale. „Nevím… Možná má pocit, že jsi na její straně nebyla dostatečně.“

Od té doby žiju ve stínu vzpomínek. Každý den chodím kolem dětského hřiště a doufám, že tam Aničku zahlédnu. Někdy mám pocit, že slyším její smích mezi ostatními dětmi… Ale když se otočím, je pryč.

Nedávno mi přišel dopis od Katky – krátký, strohý: „Prosím vás, respektujte naše rozhodnutí.“ Seděla jsem u stolu a brečela jako malá holka.

Dnes už vím, že některé věci člověk neovlivní. Ale pořád doufám… Možná jednou Anička vyroste a najde si ke mně cestu sama.

Někdy si říkám: Co bych měla udělat jinak? Je možné zůstat rodinou i po rozvodu? Nebo jsme všichni odsouzeni stát se cizími lidmi?