Nora a tři dny s dědou: Když se iluze střetnou s realitou

„Noro, už zase jsi zapomněla dát dědovi prášky! Co tam vlastně děláš?“ křičela na mě máma přes celý byt. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před týdnem bych mámě odsekla, že přehání, že přece není tak těžké postarat se o starého člověka. Vždyť jsem to říkala tolikrát – stačí být laskavý, mít trpělivost a všechno půjde. Jenže teď jsem tu stála já, Nora, čtyřicetiletá žena, která vždycky měla na všechno odpověď, a měla jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Děda Josef byl vždycky můj hrdina. Když jsem byla malá, učil mě jezdit na kole, vyprávěl mi historky z vojny a smál se svým vlastním vtipům. Jenže teď už mu bylo osmdesát šest a jeho svět se smrskl na postel v našem malém panelákovém bytě v Brně. Máma musela odjet na služební cestu do Prahy a já jsem slíbila, že se o dědu postarám. „Neboj se, mami, zvládnu to levou zadní,“ smála jsem se do telefonu. „Aspoň si konečně odpočinu od kanceláře a budu dělat něco smysluplného.“

První den byl ještě v pohodě. Děda byl v dobré náladě, povídali jsme si o starých časech a já mu ohřála polévku. Jenže večer přišla první rána – děda zapomněl, kde je, a začal bloudit po bytě. „Noro, kde mám boty? Musím jít domů,“ opakoval pořád dokola. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je doma, ale jeho oči byly plné strachu a zmatení. Nakonec jsem ho musela skoro násilím dostat zpátky do postele.

Druhý den už to bylo horší. Děda odmítal jíst, rozlil si čaj do postele a když jsem mu chtěla pomoct na záchod, začal na mě křičet: „Nech mě být! Já to zvládnu sám!“ Byla jsem zoufalá. Volala jsem mámě: „Mami, co mám dělat? Děda nechce jíst ani pít!“ Máma jen povzdechla: „Musíš být trpělivá, Noro. Víš přece, jaký je.“ Ale já jsem najednou nevěděla vůbec nic.

Večer jsem seděla u stolu a brečela do polévky. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem kritizovala své kamarádky za to, že si stěžují na péči o rodiče nebo prarodiče. „Vždyť je to vaše rodina! Stačí trochu lásky!“ říkala jsem jim vždycky s přesvědčením. Teď jsem měla chuť jim zavolat a omluvit se.

Třetí den byl nejhorší. Děda měl nehodu v posteli a já nevěděla, co dřív – jestli utírat podlahu nebo ho převlékat. Když jsem ho myla v koupelně, plakal jako malé dítě. „Promiň mi to, Noro,“ šeptal zlomeným hlasem. „Já už nic neumím…“ Držela jsem ho za ruku a slzy mi tekly po tvářích. „To nic, dědo,“ šeptala jsem mu zpátky, ale uvnitř mě něco prasklo.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na šedivé paneláky kolem sebe. Přemýšlela jsem o tom, jak snadné je soudit druhé, když člověk neví, co prožívají. Jak často jsme v Česku zvyklí říkat: „To zvládneš! To přece není tak těžké!“ Ale realita je jiná – někdy je péče o blízké to nejtěžší na světě.

Když se máma vrátila domů, objala mě a já se rozbrečela jako malá holka. „Promiň mi to všechno, mami,“ vzlykala jsem. „Já vůbec netušila, jaké to je…“

Máma mě pohladila po vlasech: „To nevadí, Noro. Každý si tím musí projít sám. Ale hlavní je, že jsi tu byla pro dědu.“

Od té doby už nikdy nikoho nesoudím za to, že si stěžuje na péči o staré rodiče nebo prarodiče. Vím teď, že láska nestačí – potřebujeme i sílu, trpělivost a někdy i pomoc zvenčí.

Kolik z nás si myslí, že všechno zvládneme sami? A kolik z nás má odvahu přiznat si slabost? Co byste udělali vy na mém místě?