Noc, která změnila všechno: Když jsme nechali děti u mojí maminky

„Mami, prosím, vraťte se domů…“ ozvalo se z telefonu, když jsem v půl jedenácté večer seděla s Petrem v kuchyni našeho malého bytu na Žižkově a probírali jsme poslední detaily hypotéky. Jeho hlas byl roztřesený, mezi vzlyky jsem sotva rozuměla, co říká. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Všechno, co jsme s Petrem poslední týdny řešili – peníze, smlouvy, stěhování – najednou ztratilo smysl.

„Co se stalo, Matýsku? Kde je babička?“ ptala jsem se, zatímco Petr už hledal klíče a házel na sebe bundu. „Babička spí a Anička má horečku. Já mám strach…“ Jeho slova mě bodala do srdce. Bylo mi jasné, že musíme okamžitě jet. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě. Jak jsem mohla nechat děti samotné, i když byly u mojí vlastní mámy?

Cesta do Modřan byla nekonečná. Petr mlčel, já jsem se snažila nebrečet. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když je Aničce opravdu zle? Co když Matýsek bude mít trauma, protože jsme ho nechali samotného s nemocnou sestrou? Vzpomněla jsem si na všechny ty články o tom, jak důležité je být dětem nablízku, a měla jsem chuť se rozbrečet nahlas.

Když jsme dorazili, Matýsek už na nás čekal u dveří, v pyžamu, s očima plnýma slz. „Mami, já jsem se bál, že se už nevrátíte,“ zašeptal a objal mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků. Petr šel rovnou do pokoje za Aničkou. Mamka spala tvrdě, vůbec si ničeho nevšimla.

Anička ležela v posteli, tváře červené, oči skelné. „Mami, bolí mě bříško,“ zašeptala. Okamžitě jsem jí změřila teplotu – skoro 39. Petr už hledal léky, já jsem volala pohotovost. Všechno se dělo v jakémsi mlhavém oparu, jako bych byla jen pozorovatel vlastního života.

Když jsme konečně Aničku uklidnili a dali jí léky, seděla jsem v kuchyni s Matýskem na klíně a hladila ho po vlasech. „Proč jste mě nechali samotného?“ ptal se tiše. „Nebyl jsi sám, byl jsi s babičkou,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nestačí. Mamka se mezitím probudila, rozespale se omlouvala, že usnula, ale já jsem cítila jen vztek a smutek.

„Tohle už nikdy neuděláme,“ řekl Petr, když jsme se konečně vrátili domů s dětmi. Ale já jsem věděla, že to není tak jednoduché. Potřebovali jsme pomoc, potřebovali jsme čas na sebe, ale teď jsem měla pocit, že si to už nikdy nemůžeme dovolit.

Druhý den jsem volala do práce, že si beru volno. Anička spala, Matýsek si kreslil. Petr se mě snažil utěšit, ale já jsem byla plná výčitek. „Možná jsem špatná máma,“ řekla jsem mu. „Možná bych měla být pořád s dětmi, nikdy je nenechat samotné.“ Petr mě objal, ale v jeho očích jsem viděla stejný strach, jaký jsem cítila já.

Od té noci se mezi mnou a mamkou něco změnilo. Už jsem jí nedokázala svěřit děti s takovou důvěrou jako dřív. Ona se snažila, nosila dětem dárky, volala, ale já jsem byla pořád na pozoru. Každý večer jsem kontrolovala, jestli jsou děti v pořádku, jestli nemají horečku, jestli se nebojí.

Začala jsem se ptát sama sebe, jestli jsme s Petrem vůbec připravení na to všechno – na hypotéku, na nový byt, na život v Praze, kde je všechno drahé a složité. Možná jsme měli zůstat v našem malém bytě, kde jsme byli spolu, i když nám chybělo místo. Možná jsem měla víc poslouchat děti, víc být s nimi, místo abych řešila papíry a peníze.

Jednou večer, když už děti spaly, jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Petr přišel za mnou, sedl si vedle mě a dlouho mlčel. „Víš, že tě mám rád, i když občas děláme chyby?“ řekl nakonec. Rozplakala jsem se. „Já vím. Ale bojím se, že ty chyby budou stát naše děti víc, než si myslíme.“

Od té doby se snažím být lepší máma. Ale pořád mě pronásleduje ten pocit viny. Když se Matýsek v noci probudí a přijde za mnou do postele, obejmu ho a šeptám mu, že už ho nikdy nenechám samotného. Ale vím, že život není tak jednoduchý. Potřebujeme pomoc, potřebujeme důvěru. Ale jak ji znovu najít, když jednou zklameme?

Možná nejsem jediná, kdo se někdy cítí jako špatný rodič. Možná to znáte taky. Jak se s tím vyrovnáváte vy? Dá se vůbec znovu získat důvěra, když jednou praskne?