Neviditelná porota: Móda, pohledy a touha po přijetí

„To si vážně vezmeš na sebe?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála před zrcadlem v ložnici rodičů, kde jsem se převlékala do šatů na tátovy šedesátiny. Otočila jsem se a u dveří stál můj bratr Petr, ruce založené na prsou, výraz mezi pobavením a nesouhlasem. „Vypadáš jak z nějakýho časopisu pro… no, víš co,“ dodal s úšklebkem. V tu chvíli jsem cítila, jak mi hoří tváře. Šaty byly vínové, s decentním výstřihem a sukní ke kolenům – nic vyzývavého, ale rozhodně jiné než to, co nosívala máma nebo teta Jana. „A co je na tom špatně?“ vyjela jsem ostřeji, než jsem chtěla. Petr pokrčil rameny: „Jen říkám, že bys mohla vypadat trochu… normálněji. Vždyť tě uvidí celá rodina.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevnímat, jak mi srdce buší až v krku. Vždycky jsem byla ta, co se obléká trochu jinak – výraznější barvy, neobvyklé střihy, někdy i extravagantní doplňky. Ale nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být problémem. Jenže dnes, když jsem sešla do obýváku, kde už seděli strejda Mirek, bratranci a táta, ucítila jsem na sobě jejich pohledy. Byly jiné než obvykle – hodnotící, zkoumavé, možná i odsuzující.

„No teda, Lucko, ty jsi nám nějak vyrostla,“ prohodil strejda Mirek a významně si mě přeměřil od hlavy k patě. Táta se na mě podíval a pak rychle odvrátil zrak, jako by se styděl za to, co vidí. Bratranci se začali pochechtávat a šeptat si něco mezi sebou. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Najednou jsem si připadala jako cizinec ve vlastní rodině.

Maminka přišla ke mně a tiše mi pošeptala: „Neboj, sluší ti to. Ale víš, jak jsou chlapi. Nech to být.“ Jenže já to nemohla nechat být. Celý večer jsem vnímala, jak se na mě dívají, jak komentují každé mé gesto, jak se snaží najít něco, co by mohli kritizovat. Když jsem si šla pro další skleničku vína, slyšela jsem, jak bratr říká tátovi: „Myslíš, že tohle je normální? Vždyť vypadá jak nějaká modelka z Prahy.“ Táta jen mlčky pokrčil rameny.

Cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek, smutek a stud. Proč je tak těžké být přijata taková, jaká jsem? Proč je moje hodnota určována tím, co mám na sobě? Večer pokračoval a já se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Smála jsem se vtipům, pomáhala s dortem, odpovídala na otázky o práci. Ale uvnitř mě to bolelo. Každý pohled, každá poznámka byla jako malý škrábanec na mé duši.

Po oslavě jsem se zavřela v dětském pokoji, kde jsem vyrůstala. Seděla jsem na posteli, v ruce mobil, a přemýšlela, jestli mám někomu napsat. Nakonec jsem zavolala své nejlepší kamarádce Kláře. „Víš, co je nejhorší?“ začala jsem, když to zvedla. „Že mě vlastní rodina soudí podle toho, co mám na sobě. Jako bych byla jen obal, ne člověk.“ Klára chvíli mlčela a pak řekla: „To je jejich problém, Lucko. Ty jsi skvělá taková, jaká jsi. Ale chápu, jak to bolí.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila zapadnout – ve škole, na univerzitě, v práci. Vždycky jsem měla pocit, že musím být něčím jiná, abych byla vidět. Ale když jsem byla opravdu sama sebou, přišel odsudek. A nejvíc to bolelo právě od těch, na kterých mi záleželo nejvíc.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to nenechám být. Sešla jsem dolů do kuchyně, kde už seděla celá rodina u snídaně. Všichni ztichli, když jsem vešla. „Chtěla bych něco říct,“ začala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Vím, že se vám moje oblečení nelíbí. Ale já se v něm cítím dobře. Jsem to já. A mrzí mě, že mě soudíte jen podle toho, co mám na sobě. Nejsem jen šaty, jsem vaše dcera, sestra, neteř. A chci, abyste mě přijali takovou, jaká jsem.“

Nastalo ticho. Táta se na mě podíval a poprvé za celý víkend řekl: „Možná jsme byli moc přísní. Jen jsme tě chtěli chránit.“ Bratr se zamračil, ale nic neřekl. Strejda Mirek se podíval do stolu. Maminka se usmála a pohladila mě po ruce.

Ten den jsem pochopila, že přijetí musí začít u mě samotné. Že nikdy nebudu vyhovovat všem, a že je to v pořádku. Ale taky jsem si uvědomila, jak hluboko jsou v nás zakořeněné představy o tom, jak by měla žena vypadat, co si může dovolit a co už je „moc“.

Večer jsem seděla na balkoně, dívala se na západ slunce a přemýšlela, kolik žen kolem mě zažívá totéž. Kolik z nás se bojí být samy sebou, protože se bojí odsudku – nejen od cizích, ale hlavně od těch nejbližších.

Možná bychom si měly častěji připomínat, že naše hodnota není v tom, co máme na sobě, ale v tom, kým jsme. A možná bychom se měly navzájem víc podporovat, místo abychom se soudily.

Co myslíte? Máte taky zkušenost s tím, že vás někdo soudil jen podle vzhledu? Jak jste se s tím vyrovnali?