Jmenuji se Magda a celý život jsem žila podle ostatních – nejdřív podle maminky, pak manžela, nakonec i svých dětí. Každé ráno jsem se probouzela s úzkostí v hrudi a otázkou, co vlastně chci já sama. Teprve po letech jsem našla odvahu postavit se za svá přání a bojovat o vlastní štěstí.
Jednoho rána jsem prostě nemohla dál. Opustila jsem manžela i děti a odešla do Brna, abych našla samu sebe. Teď píšu tento dopis, plný bolesti, viny i naděje, všem ženám, které někdy ztratily samy sebe.
Všechno začalo na rodinné oslavě, kde se má volba oblečení stala středem nečekaného zájmu a odsudků. Postupně jsem odhalovala, jak mě muži v mém životě vnímají jen skrze to, co mám na sobě, a jak hluboko mě to zasáhlo. Tato zkušenost mě donutila přemýšlet o vlastní hodnotě, tlaku společnosti a o tom, co vlastně znamená být sama sebou.
Jednoho rána jsem nechala na stole krátký vzkaz a odešla z domova do Brna. Utíkala jsem před životem, který mě dusil, a před rolí, kterou mi všichni přisoudili. Moje rozhodnutí roztrhalo rodinu a donutilo mě hledat samu sebe v cizím městě.
Dvanáct let žiju v manželství, kde peníze určují vše a já se ztrácím sama v sobě. Snažím se být dokonalou manželkou a matkou, ale uvnitř mě dusí prázdnota a bezmoc. Dnes stojím na rozcestí a přemýšlím, jestli mám ještě sílu najít cestu ke svobodě a vlastní hodnotě.
Jmenuji se Veronika a v třiceti letech jsem se rozhodla přestat holit své tělo. Tato volba vyvolala vlnu nepochopení, posměchu i podpory v mém okolí, ale hlavně mě naučila přijímat samu sebe takovou, jaká jsem. Můj příběh je o odvaze čelit předsudkům a o tom, jak těžké je v Česku být jiná.
Jednoho rána jsem Martinu nechala na stole vzkaz a odjela do Brna. Byla jsem vyčerpaná z každodenní rutiny, z pocitu, že jsem jen služka a matka, ne žena. V příběhu popisuji svůj útěk, vnitřní boj i následné rodinné drama, které mě donutilo přehodnotit celý svůj život.