„Nejsi už dítě, začni si vydělávat na vlastní bydlení!“ – Jak mě mámin nový manžel vyhání z domova

„Terezo, už nejsi dítě. Měla by sis najít práci a začít si šetřit na vlastní bydlení. Nemůžeš čekat, že tě bude maminka živit do třiceti.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co je pan Novotný pronesl. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, abych nevybuchla. Máma stála u dřezu a tvářila se, že něco myje, ale dobře jsem viděla, jak se jí třesou ruce. Věděla jsem, že tohle téma už spolu probírali. Věděla jsem, že ona sama by mě nikdy nevyhodila – ale on… On by to udělal hned.

„Mám práci,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně. „Studuju a pracuju na poloviční úvazek. Není to tak jednoduché.“

Pan Novotný se ušklíbl. „Poloviční úvazek? To je tak akorát na kapesné. V tvém věku jsem už dávno živil sebe i svou matku.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „To byla jiná doba,“ odsekla jsem. „Teď je všechno dražší. Nájem, jídlo…“

Máma se konečně otočila. „Prosím vás oba, nehádejte se.“ Její hlas byl slabý a unavený. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mnou a svým novým mužem.

Když jsem byla malá, byli jsme s mámou samy. Táta nás opustil, když mi bylo osm. Máma dřela ve dvou zaměstnáních, abychom měly na nájem a jídlo. Byly jsme tým. Pak přišel pan Novotný – vysoký, rázný chlap s hlubokým hlasem a názory na všechno. Ze začátku jsem byla ráda, že máma není sama. Ale brzy jsem pochopila, že pro něj budu vždycky jen přítěž.

Začalo to nenápadně – poznámkami o tom, jak dlouho se sprchuju, kolik stojí elektřina nebo proč si kupuju dražší jogurty. Postupně přitvrzoval. „V tomhle věku už bys měla být samostatná,“ opakoval mi pořád dokola.

Jednou večer jsem slyšela jejich hádku za zavřenými dveřmi ložnice.

„Je to tvoje dcera! Nemůže tu být věčně!“

„Ještě studuje… Nemůžeme ji jen tak vyhodit!“

„A kdo to všechno platí? Já? Já nejsem její otec!“

Ležela jsem v posteli a dusila slzy do polštáře. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

Začala jsem trávit víc času mimo domov – v knihovně, u kamarádky Lucie nebo v práci v kavárně na rohu. Lucie mě jednou objala: „Teri, pojď bydlet ke mně! Máme volný pokoj.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu mámu nechat samotnou s ním.“

Ale tlak doma sílil. Pan Novotný mi začal nechávat na stole letáky s nabídkami podnájmu. Jednou mi dokonce poslal SMS: „Terezo, tady je kontakt na realitní kancelář.“

Máma byla čím dál smutnější. Jednou večer přišla za mnou do pokoje.

„Teri… Já nevím, co mám dělat. On je… tvrdý člověk. Ale já už nemám sílu být zase sama.“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Jednoho dne to prasklo. Vrátila jsem se domů dřív z práce a slyšela pana Novotného mluvit do telefonu:

„Ano, ta holka tu pořád je… Nechápu, proč ji Alena pořád omlouvá… Já bych ji vyhodil hned.“

Vešla jsem do kuchyně a podívala se mu přímo do očí.

„Nebojte se, pane Novotný. Dlouho už tu nebudu.“

Odešla jsem do pokoje a poprvé v životě začala vážně hledat podnájem. Bylo to děsivé – ceny byly šílené a já věděla, že s mým platem si sotva zaplatím pokoj někde na okraji Prahy.

Když jsem to řekla mámě, rozplakala se.

„Teri… Prosím tě… Já tě nechci ztratit.“

„Mami,“ šeptala jsem jí do vlasů, „já tě taky ne. Ale nemůžu tu žít s někým, kdo mě nenávidí.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Balila jsem si věci do krabic a snažila se tvářit statečně. Máma mi tajně dávala peníze na kauci a slibovala, že za mnou bude jezdit.

Den stěhování byl deštivý a šedý. Lucie mi pomáhala s kufry.

Když jsme odjížděly autem od domu mého dětství, máma stála v okně a mávala mi s očima plnýma slz.

V novém bytě jsem první noc nespala – poslouchala jsem cizí zvuky paneláku a přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Teď sedím u malého stolu v kuchyňce svého nového pokoje a píšu tyhle řádky. Jsem sama – ale poprvé za dlouhou dobu mám klid.

Přemýšlím: Je lepší být sama ve svém než trpět tam, kde vás nechtějí? A proč je pro některé lidi tak těžké přijmout někoho jiného do své rodiny?