Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset mámě oznámit, že se stěhuji pryč – nejen z domu, ale i z města. V tom okamžiku jsem cítila, jak se ve mně mísí vina, láska a touha po svobodě. Jako jedináček v těsné rodině jsem musela čelit otázce, jestli je sobecké chtít žít svůj vlastní život.
Po maturitě jsem utekla z domova, kde mě dusila matčina zloba a výčitky. Zatímco jsem se snažila najít sama sebe, tížila mě vina za nemocného bratra i nevyřčené pravdy, které mezi námi visely. Můj příběh je o hledání klidu, pochopení a odvahy odpustit – sobě i druhým.
Jmenuji se Alena a vyrůstala jsem v Brně v rodině, kde rodiče vždycky věděli, co je pro mě nejlepší. Navenek jsem měla všechno, ale uvnitř mě sžíral pocit, že nikdy nejsem dost dobrá. Jednoho dne mi máma v záchvatu vzteku řekla slova, která mi navždy změnila život.
Jmenuji se Iveta a nikdy bych nevěřila, že jednoho rána budu stát na chodbě porodnice, kde mi cizí sestra podává mého novorozeného vnuka. Moje dcera Tereza ho tam nechala a zmizela beze stopy. V ten okamžik jsem musela čelit nejen šoku z jeho vzhledu, ale i pravdě, kterou jsem si dlouho odmítala přiznat.
Jmenuji se Tereza a od chvíle, kdy se máma znovu vdala, se můj život obrátil naruby. Její nový muž, pan Novotný, mi neustále dává najevo, že už do této rodiny nepatřím a že bych si měla začít žít po svém. Jeho slova mě bolí, ale zároveň mě nutí přemýšlet, co vlastně znamená domov a rodina.
