Nejsem služka své tchyně – Můj boj za vlastní život a respekt v české rodině

„Kateřino, už zase jsi zapomněla vyžehlit Pavlovi košile? A kde je ten koláč, co jsem ti říkala, že máš upéct na neděli?“ hlas paní Jarmily, mé tchyně, se rozléhá kuchyní jako siréna. Stojím u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a cítím, jak mi v hrudi narůstá vztek. Je sobota ráno, venku prší a já mám pocit, že jsem zase jen stínem sama sebe.

Pavel, můj manžel, sedí v obýváku a dívá se na televizi. Ani nezvedne oči, když jeho matka zvyšuje hlas. Vždycky to tak bylo – ona rozkazuje, já poslouchám a on mlčí. Už osm let žijeme v jednom domě s jeho rodiči v malé vesnici u Kolína. Když jsme se brali, sliboval mi, že to bude jen na chvíli, než našetříme na vlastní byt. Osm let! Osm let slibů, kompromisů a tichého zoufalství.

„Mami, já mám taky práci. Nemůžu pořád jen vařit a uklízet,“ snažím se ozvat, ale můj hlas zní slabě i mně samotné. Jarmila se na mě otočí s výrazem, který říká: ‚Jak si vůbec dovoluješ odporovat?‘

„Když jsem byla mladá já, všechno jsem zvládala bez řečí. A ty? Jen si stěžuješ! Chudák Pavel, co by si bez tebe počal?“

V tu chvíli mi do očí vhrknou slzy. Ne proto, že bych byla slabá, ale proto, že už nemůžu dál. Vzpomínám si na svoji maminku – ta by mi řekla: „Nenech si skákat po hlavě.“ Ale já jsem vždycky chtěla být ta hodná snacha. Ta, která všechno zvládne.

Ten den večer sedím na posteli a dívám se na Pavla. „Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč vždycky stojíš na její straně?“ ptám se tiše.

Pavel pokrčí rameny: „Víš, jaká máma je. Nech to být, ona to tak nemyslí.“

„Ale já už nemůžu! Nejsem její služka! Chci žít svůj život!“ vybuchnu poprvé za celou dobu našeho manželství.

Pavel mlčí. V jeho očích vidím překvapení i strach. Možná poprvé slyší pravdu nahlas.

Další dny jsou jako chůze po tenkém ledě. Jarmila mě ignoruje nebo mi dává najevo své pohrdání. Pavel je nervózní a doma je dusno. Ale já cítím zvláštní úlevu – poprvé jsem řekla, co cítím.

Jednoho večera přijde Jarmila do kuchyně a začne mi vyčítat neuklizený stůl. Tentokrát jí klidně odpovím: „Paní Jarmilo, dneska jsem měla dlouhý den v práci. Pokud vám vadí nepořádek, můžete ho uklidit sama.“

Zůstane stát s otevřenou pusou. Pavel přichází do kuchyně a čekám další hádku. Ale on jen tiše řekne: „Mami, nech ji být.“

To je poprvé, co se mě zastal.

Začínám si víc věřit. Odmítám dělat věci jen proto, že se to ode mě čeká. Začínám chodit na jógu do města, vídat se s kamarádkami a občas si dopřeju kávu sama pro sebe. Jarmila je čím dál víc podrážděná a často si stěžuje Pavlovi.

Jednou večer slyším jejich rozhovor za dveřmi:

„Pavle, tvoje žena se úplně změnila! Dřív byla taková poslušná…“

„Mami, ona není tvoje služka,“ odpoví Pavel tiše.

Cítím slzy v očích – tentokrát ale nejsou z bolesti, ale z úlevy.

Začínáme s Pavlem mluvit o tom, že bychom mohli opravdu odejít do vlastního bytu. Je to těžké rozhodnutí – hypotéka, nejistota… Ale představa svobody je silnější než strach.

Jednoho dne přijdu domů a Jarmila na mě čeká v kuchyni.

„Kateřino, slyšela jsem, že chcete odejít. To mi chcete udělat? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

Dívám se jí do očí a poprvé necítím vinu.

„Paní Jarmilo, děkuji za všechno, ale chci žít svůj život. Chci být šťastná.“

Odcházím do svého pokoje a cítím se lehčí než kdy dřív.

Za měsíc se stěhujeme do malého bytu v Kolíně. Není to luxusní bydlení – starý nábytek po babičce a výhled na parkoviště. Ale je to naše.

První večer sedíme s Pavlem na gauči a poprvé po letech se smějeme bez strachu z toho, kdo nás uslyší.

Někdy mám výčitky svědomí – co když jsem byla moc tvrdá? Co když jsem měla ještě vydržet? Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky ticha a bolesti.

Možná nejsem dokonalá snacha ani manželka. Ale konečně jsem sama sebou.

A tak se ptám: Kolik žen v Česku žije svůj život podle očekávání druhých? A kolik z nás najde odvahu říct: „Dost!“?