Nejkrásnější a nejbolestivější den: Moje znovuzrození mezi zradou a mateřstvím

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši?“ šeptám do tmy nemocničního pokoje, kde vedle mě tiše oddychuje náš novorozený syn Matyáš. V ruce svírám jeho mobil, displej ještě slabě září. Zpráva od Lenky je krátká, ale její slova se mi vypalují do paměti: „Děkuju za včerejšek. Bylo to krásné. Myslím na tebe.“

Ještě před pár hodinami jsem byla přesvědčená, že žiju svůj nejšťastnější den. Porod byl těžký, ale když mi Matyáše položili na hruď, zaplavila mě vlna lásky a úlevy. Tomáš stál u postele, držel mě za ruku a v očích měl slzy dojetí. Teď tu sedím sama, s dítětem v náručí a srdcem rozervaným na kusy.

Nemůžu spát. Hlavou mi běží tisíce otázek. Kdy to začalo? Proč? Co jsem přehlédla? Vzpomínám na poslední týdny těhotenství – Tomáš byl často unavený, roztržitý, někdy až podrážděný. Přičítala jsem to stresu z práce a blížícímu se porodu. Nikdy by mě nenapadlo, že za tím může být jiná žena.

Ráno přijde sestra a ptá se, jak se cítím. Usměju se na ni, protože nevím, co jiného dělat. Matyáš spí, jeho drobné prstíky svírají můj palec. V tu chvíli si uvědomím, že kvůli němu musím být silná. Ale jak mám být silná, když mám pocit, že se mi rozpadl celý svět?

Tomáš přijde krátce po vizitě. Přináší mi kytici růží a usmívá se, jako by bylo všechno v pořádku. „Jak se cítíš?“ ptá se tiše a pohladí mě po vlasech. Dívám se na něj a v očích mě pálí slzy.

„Kdo je Lenka?“ zeptám se bez obalu.

Tomáš ztuhne. Ruka mu klesne podél těla a chvíli mlčí. „To není tak, jak si myslíš…“ začne koktat.

„Tak jak to je?“ hlas se mi třese, ale snažím se neplakat.

Tomáš si sedne na židli vedle postele a dívá se do země. „Byl jsem hloupý. Cítil jsem se poslední dobou sám… Ty jsi byla pořád unavená, všechno se točilo kolem dítěte… Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi,“ zašeptám.

Mezi námi visí ticho. Slyším jen tlumené zvuky z chodby a dech našeho syna. Tomáš se snaží vysvětlovat, omlouvat, ale jeho slova ke mně nedoléhají. V hlavě mi hučí jediná myšlenka: Co teď?

Další dny v porodnici jsou jako zlý sen. Snažím se soustředit na Matyáše, učím se kojit, přebalovat, ale uvnitř mě všechno bolí. Tomáš chodí každý den, nosí dárky, snaží se být pozorný, ale já ho nedokážu ani obejmout.

Když nás propouštějí domů, mám strach. Doma je všechno stejné jako dřív – dětský pokojík připravený s láskou, vůně čerstvě vypraných plenek, fotografie z dovolených na stěně. Jen já už nejsem stejná.

Moje máma přijede hned první den. Pozná na mně, že něco není v pořádku. „Co se děje?“ ptá se starostlivě.

Chvíli váhám, ale pak jí všechno řeknu. Máma mě obejme a poprvé od porodu brečím naplno. „Musíš myslet hlavně na sebe a na malého,“ říká tiše. „Ať už se rozhodneš jakkoliv.“

Noci jsou nejhorší. Matyáš často pláče a já s ním. Tomáš spí v obýváku – prý nechce rušit mě ani dítě. Ale já vím, že mezi námi vyrostla zeď.

Jednou večer slyším Tomáše telefonovat na balkoně. Jeho hlas je tichý, útržky slov: „Nevím… Nechci ji opustit… Je to složité…“ Srdce mi buší až v krku.

Začínám pochybovat o všem – o sobě, o našem vztahu, o budoucnosti. Připadám si jako selhání – nejsem dost dobrá manželka ani matka. Přitom vím, že za Tomášovu zradu nemůžu.

Jednoho rána sbalím Matyáše do kočárku a jdu ven. Potkávám sousedku Janu s malou dcerkou. Povídáme si o dětech, o nevyspání i o radostech mateřství. Najednou mám pocit, že nejsem sama.

Začnu chodit na procházky častěji, přidám se k maminkovské skupině na Facebooku. Sdílím svůj příběh anonymně a dostávám desítky podpůrných zpráv od žen, které zažily něco podobného.

Jednou večer si sednu s Tomášem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řeknu rozhodněji než kdy dřív.

Tomáš mlčí a čeká.

„Nevím, jestli ti dokážu odpustit,“ začnu pomalu. „Ale nechci žít ve lži ani kvůli Matyášovi.“

Tomáš přikývne a poprvé vidím v jeho očích opravdovou lítost.

Rozhodnu se dát nám čas – sobě i jemu. Chci zjistit, jestli ještě dokážeme být rodina nebo jestli je lepší jít každý svou cestou.

Dnes je to už půl roku od toho dne v porodnici. Matyáš roste jako z vody a já jsem silnější než kdy dřív. S Tomášem spolu bydlíme dál, ale pracujeme na sobě – chodíme k terapeutce, mluvíme spolu otevřeněji než kdy dřív.

Nevím, jak to dopadne. Ale jedno vím jistě: už nikdy nezapomenu myslet i na sebe.

Někdy večer sedím u postýlky a ptám se sama sebe: Je možné odpustit takovou zradu? A stojí za to bojovat za rodinu i tehdy, když vás někdo zradil?