Na pokladně jsem potkal svou bývalou. Neuvěřil bych, co se stalo dál.

„To snad není možný…“ zamumlal jsem si pod vousy, když jsem ji spatřil u pokladny číslo čtyři. Jana. Moje bývalá žena. Ta, kterou jsem kdysi miloval víc než cokoliv na světě a kterou jsem nakonec ztratil vlastní vinou. Stála tam v elegantním kabátu, s úsměvem na rtech, a vypadala… jinak. Zářila. V očích jí hrály jiskřičky, které jsem u ní neviděl už roky před naším rozvodem. Vedle ní stála malá holčička – její dcera? Naše děti jsme nikdy neměli.

Srdce mi bušilo až v krku. V ruce jsem svíral košík s párky, rohlíky a lahví levného vína. Připadal jsem si směšně. Jana si mě nevšimla. Prošla kolem mě na vysokých podpatcích, které by si dřív nikdy nevzala, a já ucítil zvláštní směs žárlivosti a lítosti. Vzpomněl jsem si na naše hádky kvůli hloupostem – ponožky na zemi, zapomenuté výročí, moje pozdní příchody z hospody. Vždycky jsem si myslel, že mám čas všechno napravit. Ale čas se rozplynul jako pára nad hrncem.

„Tati?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil svého syna Tomáše z prvního manželství, jak se na mě dívá s obavami v očích. „Jsi v pohodě?“ zeptal se tiše.

„Jo… jen jsem někoho zahlédl,“ odpověděl jsem a snažil se zakrýt rozrušení.

Doma jsem nemohl na Janu přestat myslet. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film – naše první rande v kavárně Slavia, svatba na radnici v Dejvicích, společné Vánoce u její maminky v Plzni. A pak rozvod. Chladný soudní sál, její slzy a moje tvrdohlavost.

Začal jsem pátrat po Janě na Facebooku. Našel jsem ji rychle – měla nové příjmení: Novotná. Vypadala šťastněji než kdy dřív. Fotky z hor, z divadla, z kaváren s kamarádkami. A ta holčička – její dcera s novým mužem? Najednou mě bodlo u srdce. Proč jsem to všechno zahodil?

Následující dny jsem byl jako tělo bez duše. V práci jsem dělal chyby, šéfová mi dala výstrahu. Tomáš se mě ptal, jestli je všechno v pořádku. „Jen mám teď těžké období,“ zalhal jsem.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Tati, proč jsi vlastně odešel od Jany?“ Zaskočilo mě to. „Byl jsem hloupý,“ přiznal jsem poprvé nahlas. „Myslel jsem si, že mám vždycky pravdu a že ona tu bude navždy.“

Tomáš chvíli mlčel a pak řekl: „Víš, že bys jí mohl napsat? Jen tak… omluvit se.“

Celou noc jsem nespal. Nakonec jsem Janě napsal zprávu: „Ahoj Jano, dneska jsem tě viděl v obchodě. Chtěl bych ti jen říct, že mě mrzí všechno, co se mezi námi stalo.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Ahoj Petře. Děkuju za zprávu. Bylo to dávno a já už ti dávno odpustila. Doufám, že jsi šťastný.“

Šťastný? Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. Byl jsem šťastný? Nebo jsem jen přežíval?

Jednoho dne mi Jana napsala znovu: „Mám pro tebe jednu zprávu – ta holčička je moje neteřenka, hlídala jsem ji sestře.“ Ulevilo se mi a zároveň mě to rozesmálo i rozplakalo zároveň.

Začali jsme si psát častěji. Ne o minulosti, ale o životě teď a tady – o práci, o dětech, o snech i strachu ze stáří. Jednou jsme se potkali na kávě v té samé kavárně jako kdysi. Smála se stejně jako před lety a já si uvědomil, že ji už nechci zpátky jako ženu – ale jako člověka, kterého si vážím a přeju mu štěstí.

Doma večer sedím u okna a přemýšlím: Proč nám někdy trvá tak dlouho pochopit vlastní chyby? A proč je tak těžké odpustit sám sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste se omluvit člověku, kterého jste zranili?