„Můj syn mi řekl, že ničím jeho rodinu“: Příběh jedné české matky

„To snad nemyslíš vážně, mami! Proč jí pořád něco vyčítáš? Snažíš se nám rozbít rodinu?“ Jeho hlas zněl v kuchyni jako rána bičem. Stála jsem tam s utěrkou v ruce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. V tu chvíli jsem si připadala jako ta nejhorší matka na světě.

Jmenuji se Marie a je mi padesát tři let. Když mi bylo dvaadvacet, můj muž mě opustil. Zůstala jsem sama s malým synem Pavlem. Tehdy mu byly sotva dva roky. Můj muž odešel za jinou, prý už měl dost toho, že musí živit rodinu. Prý je lepší utrácet peníze za sebe a svoji milenku než za nás dva. Bylo to pro mě strašné období – neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Rodiče už byli staří a nemocní, kamarádky měly své životy. Každý den jsem chodila do práce do školní jídelny, abych nás uživila, a večer jsem padala únavou.

Pavla jsem vychovávala sama. Snažila jsem se mu dát všechno, co jsem mohla – lásku, podporu, vzdělání. Nikdy jsem si nestěžovala, i když jsem někdy neměla ani na nové boty nebo lepší jídlo. Když byl nemocný, seděla jsem u jeho postýlky celou noc a modlila se, aby mu bylo líp. Když měl první den ve škole strach, držela jsem ho za ruku a říkala mu, že všechno zvládne.

Roky plynuly a Pavel rostl v hodného kluka. Vždycky byl tichý a citlivý, ale měl dobré srdce. Když maturoval na gymnáziu, byla jsem na něj pyšná jako nikdy předtím. Pak šel na vysokou do Brna – to pro mě bylo těžké období, protože jsem zůstala sama v našem malém bytě v Olomouci. Ale věděla jsem, že to dělám pro něj.

Po škole si našel práci v IT firmě a začal žít svůj život. Občas přijel na víkend domů, občas jsme si volali. Pak mi jednoho dne oznámil, že si našel přítelkyni – Lenku. Byla o čtyři roky mladší než on, hezká, ale vždycky trochu odtažitá. Když ji přivedl poprvé domů, snažila jsem se být milá. Uvařila jsem svíčkovou a pekla bábovku podle receptu mojí maminky. Lenka se usmívala, ale bylo vidět, že se necítí dobře.

Po roce se vzali a já doufala, že budu mít konečně rodinu zase pohromadě. Jenže všechno bylo jinak. Lenka byla pořád unavená z práce, doma skoro nic nedělala a Pavlovi všechno leželo na bedrech. Když přišli na návštěvu ke mně, vždycky seděla u mobilu nebo si četla časopis a Pavel mi pomáhal s vařením nebo mytím nádobí.

Jednou v neděli po obědě jsem už nevydržela a řekla jsem: „Lenko, mohla bys mi prosím pomoct s nádobím?“ Podívala se na mě jako na blázna a řekla: „Já teď nemůžu, bolí mě hlava.“ Pavel jen sklopil oči a šel mi pomáhat sám.

Od té doby se mezi námi něco změnilo. Lenka začala Pavlovi říkat, že ji u mě doma ponižuju a že ji nemám ráda. Pavel se mě začal vyhýbat – volal míň, návštěvy byly kratší. Když jsem mu jednou zavolala a zeptala se ho, jestli je všechno v pořádku, vybuchl: „Mami, proč nám to děláš? Proč pořád něco řešíš? Proč nemůžeš Lenku přijmout takovou, jaká je?“

Cítila jsem se zrazená a osamělá. Vždyť já jen chtěla, aby byla rodina spolu a aby si navzájem pomáhali! Nikdy jsem nechtěla být ta zlá tchyně z vtipů nebo televizních seriálů.

Jednou večer mi Pavel zavolal: „Mami, musíme si promluvit.“ Přijel s Lenkou k nám domů. Seděli jsme u stolu v kuchyni – já naproti nim, mezi námi hrnek s čajem a napětí by se dalo krájet.

„Mami,“ začal Pavel opatrně, „Lenka má pocit, že ji nemáš ráda.“

„To není pravda,“ bránila jsem se tiše. „Jen bych byla ráda, kdybychom si všichni pomáhali.“

Lenka protočila oči: „Já nejsem tvoje služka.“

V tu chvíli mi praskly nervy: „Nikdo po tobě nechce být služka! Ale když přijdeš na návštěvu a všechno necháš na Pavlovi nebo na mně… To ti přijde normální?“

Pavel se postavil: „Dost! Už toho mám dost! Mami, jestli nám chceš pořád zasahovat do života, tak sem radši nechoď!“

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni a slyšela jejich kroky na chodbě. Dveře bouchly a já měla pocit, že se mi zhroutil svět.

Od té doby jsme se skoro neviděli. Pavel mi občas napíše SMSku – stručnou zprávu o tom, že jsou v pořádku. O vnoučatech zatím ani slovo.

Každý večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Nebo je dnešní doba taková, že už rodina nic neznamená? Proč je tak těžké najít společnou řeč mezi generacemi?

Možná bych měla být víc tolerantní… Ale kde je hranice mezi tolerancí a tím, že si nechám všechno líbit? Co byste udělali na mém místě vy?