Můj partner je pořád zachránce své rodiny – a já už nevím, kde jsme my dva

„Zase volá tvoje máma?“ zeptala jsem se, když jsem slyšela, jak Martinův mobil vibruje na stole. Byla sobota večer, měli jsme si pustit film, otevřít víno a prostě být spolu. Ale jakmile se na displeji objevilo jméno „Máma“, věděla jsem, že je po všem. Martin se na mě omluvně podíval, zvedl telefon a odešel do kuchyně. Slyšela jsem jeho hlas, jak se snaží být klidný, jak slibuje, že přijede, že všechno zařídí.

Seděla jsem na gauči, víno jsem ani neotevřela. V hlavě mi běžela otázka: Proč vždycky musí být ten, kdo všechno řeší? Proč nikdy nemáme čas jen pro sebe? Když se Martin vrátil, měl ve tváři ten unavený výraz, který už jsem znala. „Promiň, musím za mámou. Táta zase něco pokazil s autem a ona neví, co má dělat.“

„A co my?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla zastavit. Martin se zarazil, chvíli mlčel. „Já vím, že tě to štve, ale co mám dělat? Je to moje rodina.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že nemá cenu se hádat. Stejně by to nikam nevedlo. Martin byl vždycky ten, kdo všechno zařídil – pro mámu, pro tátu, pro sestru, dokonce i pro bratrance, kterého vidí jednou za rok. Když někdo potřeboval opravit pračku, odvézt na pohotovost, půjčit peníze, zavolal Martinovi. A Martin nikdy neřekl ne.

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Měli jsme jet na prodloužený víkend do Krkonoš, jen my dva. Těšila jsem se na to celé týdny. Ale den před odjezdem volala Martinova sestra, že se pohádala s přítelem a potřebuje, aby u ní Martin zůstal přes noc. Samozřejmě zůstal. Já jsem jela do Krkonoš sama. Když jsem mu to později vyčítala, řekl jen: „Co bys dělala ty, kdyby tvoje sestra brečela do telefonu?“ Jenže já nemám sestru. A i kdybych měla, vím, že bych si vybrala partnera. Nebo bych aspoň hledala kompromis.

Začala jsem si všímat, jak se naše společné chvíle zkracují. Večeře, které jsme plánovali týdny, končily tím, že Martin odbíhal k telefonu. Výlet na kolech se změnil v rychlý přesun k jeho rodičům, protože „táta potřebuje pomoct s plotem“. Někdy jsem měla pocit, že jsem jen kulisa v jeho životě, něco, co může odložit, když přijde něco důležitějšího.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela, jak Martin šeptá do telefonu. Byla to jeho sestra, zase. Plakala, že se bojí, že ji přítel podvádí. Martin ji uklidňoval, sliboval, že za ní ráno přijede. Ležela jsem v posteli a poslouchala, jak se snaží být silný pro všechny kolem, jen pro mě ne.

Začala jsem být podrážděná, hádavá. Každý telefonát mě rozčiloval. „Proč jim prostě neřekneš, že máš taky svůj život?“ ptala jsem se znovu a znovu. Martin se na mě díval, jako bych byla bezcitná. „To není tak jednoduché. Oni mě potřebují.“

Jednou jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Pozvala jsem Martinovu rodinu na večeři. Chtěla jsem jim ukázat, že jsem součástí jejich života, že mi na nich záleží. Večer probíhal v pohodě, dokud Martinova máma nezačala vyprávět, jak je ráda, že má takového syna, který nikdy neodmítne pomoct. „To je dneska vzácné, víš, Lucko?“ řekla mi a usmála se. „Martin je prostě zlatý.“

Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv. Všichni ho obdivovali, nikdo neviděl, že já jsem ta, kdo zůstává sám. Po večeři jsem šla do koupelny a rozbrečela se. Byla jsem unavená z toho, že musím bojovat o pozornost svého vlastního partnera.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Martin přišel domů pozdě, zase od rodičů. Seděla jsem v kuchyni, na stole dvě studené večeře. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem. Martin si sedl naproti mně, vypadal vyčerpaně. „Já už takhle nemůžu,“ začala jsem. „Mám pocit, že jsem pro tebe až na posledním místě. Všichni jsou důležitější než já. Tvoje máma, táta, sestra, dokonce i tvůj pes. Kdy jsi naposledy udělal něco jen pro nás dva?“

Martin mlčel. Pak se zhluboka nadechl. „Já vím, že to není fér. Ale já prostě neumím říct ne. Oni mě potřebují. A já nechci být ten, kdo je zklame.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Mě už jsi zklamal tolikrát, že ani nevím, jestli to ještě dokážu počítat.“

Bylo ticho. Dlouhé, těžké ticho. Pak Martin vstal a odešel do ložnice. Já zůstala sedět v kuchyni a dívala se na studenou večeři. Přemýšlela jsem, jestli má smysl v tomhle vztahu pokračovat. Jestli někdy budu pro Martina stejně důležitá jako jeho rodina.

Další dny byly napjaté. Mluvili jsme spolu jen o praktických věcech. Martin se snažil být doma víc, ale pokaždé, když zazvonil telefon, viděla jsem v jeho očích vinu. Jednou jsem ho slyšela, jak říká mámě: „Promiň, dneska nemůžu. Lucka by byla smutná.“ Bylo to poprvé, co mě postavil na první místo. Ale místo radosti jsem cítila jen prázdno. Bylo to vynucené, neupřímné.

Začala jsem uvažovat, jestli by nebylo lepší odejít. Najít si někoho, kdo bude chtít budovat vztah se mnou, ne jen být zachráncem pro všechny kolem. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny hezké chvíle s Martinem. Na to, jak mě držel za ruku, když jsem byla nemocná. Jak mi nosil snídani do postele. Jak jsme se smáli na chatě u ohně. Bylo tohle všechno málo?

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a řekla Martinovi všechno, co mě trápí. „Já tě miluju, ale už nemůžu být pořád ta druhá. Potřebuju vědět, že jsme tým. Že když přijde problém, budeme ho řešit spolu. Ne že ty poběžíš za každým, kdo zavolá, a já zůstanu doma sama.“

Martin mě dlouho objímal. „Já tě nechci ztratit. Zkusím to změnit. Ale bude to těžké.“

Nevím, jestli to zvládneme. Ale aspoň jsme si to řekli. Možná je to začátek. Nebo konec.

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah, když jste pořád až druzí? Nebo je lepší odejít a najít si někoho, kdo vás postaví na první místo?