Můj otec mi nikdy neřekl, že mě má rád. Teď chce, abych mu pomáhal. Co bych měl dělat?

„Tak co, přijdeš mi konečně pomoct s tím sklepem, nebo zase budeš dělat uraženýho?“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem zvedl hovor. Hlas mého otce byl stejně tvrdý a neústupný jako vždycky. Seděl jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na dětství, kdy jsem se jeho tónu bál. Teď už jsem dospělý, mám vlastní rodinu, ale pořád mě dokáže dostat do kolen jednou větou.

„Tati, mám toho teď hodně v práci, děti jsou nemocné…“ začal jsem opatrně, ale on mě okamžitě přerušil: „To mě nezajímá, jsem tvůj táta. Dlužíš mi to. Nebýt mě, nebyl bys tady.“

Zavřel jsem oči a snažil se potlačit vztek. Kolikrát jsem si přál, aby mi místo výčitek řekl něco hezkého? Aby mě pohladil po hlavě, když jsem jako kluk přinesl domů jedničku? Místo toho jsem slyšel jen: „To je samozřejmost, ne?“ nebo „Mohl bys být lepší.“

Moje žena Jana mě pozorovala od stolu. „Zase ti volal?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. „Chce, abych mu pomohl se sklepem. Prý mu to dlužím.“

Jana si povzdechla. „Víš, že tě tím jen ničí. Nemusíš tam jezdit, když nechceš.“

Ale já jsem věděl, že musím. Něco ve mně mě tam táhlo, možná zvyk, možná pocit viny, který ve mně otec celý život pěstoval. Vždycky jsem měl pocit, že mu nejsem dost dobrý. Že musím pořád něco dokazovat.

Když jsem přijel k jeho paneláku na Jižním Městě, čekal už ve vchodu. Byl menší, než jsem si ho pamatoval, shrbený, s šedivými vlasy. Ale oči měl pořád stejně tvrdé. „No konečně. Myslel jsem, že už nepřijedeš,“ zabručel místo pozdravu.

Ve sklepě bylo chladno a vlhko. Otec mi podával krabice, já je nosil ven. Mlčeli jsme. Po chvíli jsem to nevydržel: „Tati, proč jsi na mě vždycky tak tvrdý?“

Zastavil se a podíval se na mě, jako bych řekl něco nesmyslného. „Protože život není fér. Musíš být silnej. Já jsem tě učil, jak přežít. To je víc než nějaký mazlení.“

„Ale já jsem chtěl jen… abys byl někdy pyšný. Abych věděl, že mě máš rád.“

Otec se odvrátil. „To jsou kecy. Já jsem tě živil, platil ti školu. To nestačí?“

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Někdy to nestačí, tati. Někdy člověk potřebuje slyšet, že je v pořádku takový, jaký je.“

Otec mlčel. Pak jen mávl rukou: „Jestli se ti to nelíbí, tak běž. Já si poradím sám.“

Stál jsem tam, s krabicí v ruce, a nevěděl, co dělat. Odešel jsem ven, opřel se o zeď a zhluboka dýchal. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak mě v osmi letech seřval, když jsem rozbil okno. Jak mi v patnácti řekl, že jsem slaboch, když jsem brečel kvůli rozchodu. Jak nikdy nepřišel na moje zápasy, i když jsem ho zval.

Po chvíli přišel za mnou. „Hele, já vím, že jsem nebyl ideální. Ale teď už jsem starej. Potřebuju tě. To je snad normální, ne?“

Podíval jsem se na něj. „A co já, tati? Co když potřebuju slyšet, že mě máš rád?“

Otec se zamračil. „Tohle já neumím. Ale jsi můj syn. To je přece jasný.“

Chtěl jsem mu říct, že to jasné není. Že celý život pochybuju, jestli jsem pro něj vůbec něco znamenal. Ale slova mi uvízla v krku.

Když jsem večer přijel domů, Jana mě objala. „Jaké to bylo?“ zeptala se.

„Jako vždycky. Pořád čeká, že mu budu pomáhat, protože je můj táta. Ale nikdy se nezeptá, jak se mám já. Nikdy neřekne, že je na mě pyšný.“

Jana mě pohladila po vlasech. „Možná to neumí. Možná nikdy nepoznal, jaké to je.“

Seděl jsem dlouho do noci a přemýšlel. Mám mu odpustit? Mám mu dál pomáhat, i když mi nikdy nedal to, co jsem potřeboval? Nebo mám právo říct dost?

Druhý den mi přišla SMS: „Díky za včera. Potřebuju ještě pomoct s okny. Přijdeš?“

Seděl jsem s mobilem v ruce a nevěděl, co odpovědět. Jsem opravdu povinen pomáhat člověku, který mi nikdy neukázal lásku? Nebo mám právo myslet i na sebe?

Co byste udělali vy? Máme povinnost pomáhat rodičům, i když nám sami nikdy nedali to, co jsme potřebovali? Nebo máme právo chránit sami sebe?