Moje máma chce, abych se sblížila se svou nevlastní sestrou, ale její hrubost mě ničí

„Kláro! Proč jsi zase zamkla dveře? Lucie potřebuje do koupelny!“ Mámin hlas se rozléhá chodbou našeho bytu v Modřanech. V ruce svírám kartáček a snažím se zhluboka dýchat. Vím, že za dveřmi stojí Lucie, moje nová nevlastní sestra, kterou mi máma nutí přijmout jako vlastní krev. Ale Lucie… Lucie je jako ledová sprcha v lednovém ránu.

„Kláro, slyšíš mě? Otevři!“ Lucie buší na dveře. „Nebo ti tam hodím šampón do záchodu!“

Otevřu dveře a snažím se jí vyhnout pohledem. „Promiň, už jdu.“

„No konečně,“ protočí Lucie oči a protáhne se kolem mě tak, že mě schválně loktem šťouchne do boku. Máma stojí opodál a tváří se, že nic nevidí. Vždycky to tak je. Když Lucie něco provede, máma to zamete pod koberec. Ale když já zvýším hlas nebo se bráním, jsem ta špatná.

Když jsem byla malá, trávila jsem léta u dědy a babičky v Roudnici nad Labem. Táta tam za mnou jezdil každý víkend. Byli jsme tři – já, děda a babička – a svět byl jednoduchý. Pak přišel rozvod. Máma byla dlouho sama, až jednou přivedla domů Petra. A s ním přišla Lucie.

První den, co se nastěhovaly, jsem si myslela, že to zvládnu. Že si najdeme cestu. Ale Lucie mi dala jasně najevo, že o žádnou sestru nestojí.

„Hele, Kláro,“ řekla mi hned první večer v kuchyni, „já tu nejsem proto, abych si hrála na rodinu. Takže si mě nevšímej a bude klid.“

Od té doby to bylo jen horší. Lucie mi brala oblečení bez dovolení, schválně mi rozbila oblíbený hrnek od babičky a před mámou mě shazovala.

Jednou večer jsem slyšela mámu s Petrem hádat se za zavřenými dveřmi.

„Tvoje dcera je na Kláru zlá! Musíš s tím něco dělat!“

„A co mám dělat? Je to puberťačka! Zvyknou si na sebe.“

Ale my si nezvykly. Každý den byl boj. Máma mě nutila chodit s Lucií ven – „běžte spolu na zmrzlinu“, „zajděte do kina“, „pomoz jí s učením“. Ale Lucie mě jen urážela.

„Ty jsi fakt trapná,“ řekla mi jednou před spolužáky na zastávce autobusu. „Nikdo tě tu nemá rád.“

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě. Táta mi volal každou středu večer.

„Jak to jde u mámy?“ ptal se opatrně.

„Dobře,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem ho zatěžovat.

Ale jednoho dne už to nešlo vydržet. Bylo to v pátek večer, když jsme měli společnou večeři. Máma uvařila svíčkovou a všichni seděli u stolu. Lucie začala vyprávět historku ze školy.

„A pak přišla Klára a začala brečet kvůli nějaké blbosti,“ smála se a ostatní se přidali.

Položila jsem vidličku a vstala od stolu.

„Kam jdeš?“ zeptala se máma.

„Ven,“ odpověděla jsem tiše.

Na chodbě mě dohnala máma.

„Kláro! Co to má znamenat? Proč nemůžeš být trochu milejší k Lucii? Vždyť jste teď rodina!“

Slzy mi stékaly po tváři. „Mami, ona mě nenávidí! Pořád mě uráží! Proč to nevidíš?“

Máma se zamračila. „Musíš se snažit víc. Je to pro mě důležité.“

Ten večer jsem volala tátovi a poprosila ho, jestli bych mohla na víkend k němu.

U něj doma bylo ticho a klid. Seděli jsme spolu na gauči a já mu všechno řekla.

„Klárko,“ objal mě táta, „nemusíš být na všechno sama. Jestli ti je u mámy špatně, můžeš být víc tady.“

Ale já věděla, že máma by to brala jako zradu.

Další týdny byly ještě horší. Lucie začala psát o mně hnusné věci na Instagramu, kde mě sledovali i naši spolužáci. Ve škole si na mě ukazovali prstem.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a vrátila jsem jí to zpátky.

„Víš co, Lucie? Jsi jenom nešťastná holka, která si léčí komplexy na ostatních!“ vykřikla jsem před celou třídou.

Lucie zbledla a odešla ze třídy. Já se třásla vzteky i strachem z toho, co bude doma.

Doma čekala bouřka. Máma byla rozzuřená.

„Co sis to dovolila? Musíš být rozumnější! Lucie je citlivá!“

„A já nejsem?“ zařvala jsem poprvé v životě na mámu.

Ten večer jsem seděla v pokoji a přemýšlela, jestli je vůbec možné žít v jedné domácnosti s někým, kdo vás nenávidí. Proč mám být ta dospělejší? Proč musím pořád ustupovat?

Někdy mám pocit, že kdybych zmizela, nikomu by to nevadilo. Ale pak si vzpomenu na tátu a babičku s dědou – ti mě mají rádi takovou, jaká jsem.

Možná bych měla odejít k tátovi natrvalo… Ale co by to udělalo s mámou? A co když už nikdy nenajdu cestu zpátky?

Máte někdo podobnou zkušenost? Myslíte si, že bych měla odejít od mámy? Nebo mám ještě bojovat o místo v její nové rodině?